1.                                                    ÚVOD

Jsou autoři, kteří již za svého života dosáhli slávy, jiným se uznání čtenářské veřejnosti a kritické obce dostalo až po smrti. Někteří však, mnohdy ne zcela bezvýznamní, upadli na dlouhou dobu v zapomnění. Takový byl dlouho osud literárního odkazu jedné z nepozoruhodnějších českých básnířek, Irmy Geisslové. Ač autorkou pěti básnických sbírek,[1] nikdy se jí nepodařilo výrazněji  proniknout do povědomí tehdejší literární společnosti.

Současným čtenářům přiblížil autorku až Ivan Slavík,[2] kterému se podařilo objevit její literární pozůstalost a poznal dosud nedoceněné kvality její tvorby. Tou se Geisslová výrazně odlišovala od svých současníků a je proto nabíledni, že se dočkala spíše nepochopení, než výrazného uznání. Autorka však názory dobové kritiky na svou prvotinu Immortely přijala a její další publikovaná tvorba již není toliko výrazná, jde spíše o jistý příklon k tehdejším konvencím a vyhovění názorům na to, jak má psát žena autorka. Ačkoli současná kritická obec se na její tvorbu dívá jinak a uznává její přínos české poezii, výrazné čtenářské obliby Irma Geisslová nedosáhla ani v dnešní době.

Ve své práci, jejímž pilířem je především pohled na její nejvýznamnější sbírku Immortely, bych se chtěl dobrat k odpovědím na otázky, proč bylo dílo Irmy Geisslové tak dlouho přehlíženo, proč se i dnes zdráháme řadit ji po bok největších českých básníků a zda na takový post vůbec patří.

1.                                            INTRODUCTION

            There are authors who became famous during their lifetime, others won recognition of reading public and critics after they had died. However, there are some, not without importance, who fell into oblivion for a long time. This was true for the literary work of one of the most outstanding Czech female poets, Irma Geisslová. Despite being an author of five collections of poems,[3] she had never managed to bring herself substantially to the attention of the literary society of the period.

            Present-day readers became acquainted with this author by Ivan Slavík,[4] who succeeded in discovering her literary inheritance and recognized the quality of her works which had not been appreciated so far. Geisslová´s works distinctly differed from those of her contemporaries and that is why she met more with a lack of understanding than with great appreciation. However, the author accepted the opinions of the  critics of the period concerning her first work Immortelly, and her next works were not so distinctive, they were much closer to the conventions of that time and met the opinions as to how a female author should write. Although present-day critics view her works in a different way and appreciate her contribution to Czech poetry, Irma Geisslová has not enjoyed great popularity among readers even nowadays.

            In  my piece of writing, whose backbone is mainly a view of her most important collection of poems Immortely, I would like to find answers to the questions why the works of Irma Geisslová were neglected for such a long time, why even today we are reluctant to rate her among the greatest Czech poets and whether she actually counts among them.

2.                                         ŽIVOT IRMY GEISSLOVÉ

Irma Geisslová se narodila 6. 7. 1855 manželům Janu[5] a Marii[6] Geisslovým v Budapešti (jméno Irma znamená maďarsky Marie). Otec byl úředníkem u dráhy a kvůli jeho zaměstnání se rodina často stěhovala. Jeho vlastenectví mu však při pobytu v cizině nedovolovalo posílat děti do škol, a tak je doma vzdělával sám. Brzy po Irmině narození se rodina ocitla ve Vídni, ze které se následně přestěhovali do Brna, pak žili tři roky v Pardubicích, tři roky v České Třebové a šest let v Praze. Tam   zemřela tehdy čtrnáctileté Irmě matka a dívka se od té doby starala o vedení domácnosti a své tři sourozence. V letech 1874 – 1880 žili opět v Pešti. Město, kde se Irma narodila bylo i prostředím, kde začala psát své první básně.[7] Po odstěhování z Pešti žili Geisslovi v Praze až do roku 1884, kdy byl Josef Geissel penzionován a rodina se natrvalo přestěhovala do Jičína.

Po smrti otce žila Geisslová ve společné domácnosti s rodinou své sestry, sama se nikdy nevdala. Snažila se nebýt na obtíž; pomáhat s péčí o děti a přispívat i finančně. Jejím příjmem byly pouze autorské honoráře ( dvakrát se jí podařilo získat literární podporu Svatobora), kterých však nikdy nebylo mnoho a po roce 1900 tento zdroj jejích příjmů vyschnul téměř docela.

            Důležitým prvkem v její tvorbě jsou pocity milostného nenaplnění. Geisslová neměla na lásku štěstí, neschopnost  založit vlastní rodinu plynula z její introvertní povahy. Podle záznamů z jejího deníku můžeme soudit, že zažila pouze pár platonických vztahů. První a patrně nejvýraznější citové vzplanutí ukončila smrt partnera.

Za nejdůležitějšího muže v jejím životě tak nakonec můžeme nejspíš označit Václava Vlčka, předsedu Svatobora a redaktora Osvěty, který Geisslovou v době jejího stáří a úpadku sil, jenž vedl téměř k ukončení její publikační činnosti, finančně podporoval.

            Život nedoceněné básnířky ukončila rakovina.[8] V krátkém sledu se podrobila dvěma operacím, přišly však příliš pozdě. 27. května 1914 umírá, aniž by se za svého života dočkala výraznějšího ocenění svého díla. Bylo jí necelých šedesát let.

2.1                               DŮLEŽITÁ DATA

1855  6.7.             V Budapešti se manželům Geisslovým narodila dcera Irma.

1874            v časopise Lumír otištěny její první básně

1874 – 79            vzniká rukopis Immortel

1879            Immortely vydány u nakladatelství Grégr a Dattel

1881   vychází sbírka Divoké koření

1882   sbírka Luční kvítí

1883            počátek korespondence se Sofií Podlipskou

1884            usazení v Jičíně

1888   sbírka  V písních a květech

1892   Lipové květy – poslední vydaná sbírka

1908   zemřel Václav Vlček, Svatobor ji přestává podporovat

1913 – 14 napsáno posledních 28 básní, podstoupení dvou operací prsou

1914  27.5.             umírá v Jičíně

1915   vychází Básně z pozůstalosti

1935            odhalení pamětní desky v Jičíně

3.                                            IMMORTELLY

            Immortelly jsou první básnickou sbírkou Irmy Geisslové a jsou považovány za její nejvýznamnější literární počin. Napsala je při svém druhém pobytu v Budapešti, impulsem k psaní se jí stala patrně nedávná smrt matky. Sbírka začala vznikat roku 1874 a o šest let později byl rukopis kompletní. Na doporučení Jana Nerudy[9] se brzy po dokončení Immortelly dočkaly vydání u Eduarda Grégra.[10]

            Sbírka je rozdělena na šest oddílů,[11] které se navzájem liší jak rozsahem, tak svou kvalitativní úrovní. Immortelly jsou však bohužel značně disharmonické i tematicky a tak se text poměrně obtížně začleňuje do nějakého širšího kontextu.

            První část sbírky, Písně, se nese v duchu podobnosti s lidovou slovesností.  Verše jsou jednoduché, prosté, plné okouzlení přírodou, ke které se autorka obrací. Geisslová vnímá a oslovuje krajinu i všechny živé a neživé součásti světa okolo sebe a dává průchod svým vlastním pocitům, například v básni Přání u Dunaje vyjadřuje svůj stesk po rodném kraji:

Dunaji, Dunaji,

jak ten vítr zašplouchal –

že nejsi Vltavou,

bysi mne poslouchal

Bysi mne poslouchal,

řeči mé rozuměl,

v odpověď vlnami

po česku zašuměl!

Písně svým způsobem významně určují celou další budoucí tvorbu Irmy Geisslové, včetně touhy po lepším životě, tematiky smrti a mnoha dalších romantických a novoromantických prvků. Především kontrast okouzlení přírodou a uvědomování si konečnosti lidské existence je v tomto oddílu poměrně výrazný a zdůrazňování smrti se periodicky opakuje v posledních dvojverších většiny básní.

            Toto téma pak Geisslová rozvíjí ještě dále v Květech z matčina hrobu, druhém oddílu sbírky, který je věnován památce zemřelé maminky. Tematika smrti, přítomna již v Písních je zde rozšířena pocity smutku a tíživého stesku ze ztráty blízké bytosti. Geisslová k matce často promlouvá, mnohdy přiznává svou nechuť býti dále na světě a touhu znovu se po smrti s matkou shledat:

Dnes tomu sedm let,

Co podlomen je kořen

Mé síly životní,

Co chrám mých plesů zbořen,

Dnes tomu sedm let,

Co jizvu v srdci nosím,

Dnes tomu sedm let,

Co o hrob v zemi prosím.

Pro svou monotónnost bývají často Květy z matčina hrobu označovány za nejslabší část sbírky.  Osobně bych však jejich význam nikterak nepodceňoval a kloním se spíše k názoru Blanky Roupcové,[12] která tvrdí, že je tento oddíl důležitý z hlediska toho, jak ztráta matky formovala tvorbu Irmy Geisslové, a že zde můžeme nejlépe pozorovat impuls k  jejímu literárnímu vývoji a dalšímu tematickému směřování. Navíc je v této části sbírky zřejmě nejvýrazněji vidět souhra souhlásek a samohlásek, prvek eufonický až ornamentální, ve kterém Roupcová vidí podobnost s Paulem Verlainem či Karlem Hlaváčkem. Vzhledem k tomu, že Geisslová k jejich tvorbě neměla takřka žádný přístup, nemůžeme však v žádném případě hovořit o nějakém ovlivnění.

            V části Otčina je výrazným prvkem láska k domovině a silný vlastenecký motiv, který v předchozích dvou oddílech nebyl takto stavěn do popředí. Jedná se o nejvíce rétorickou část sbírky, autorka hovoří ke své vlasti, oslovuje ji s pokorou a svěřuje se svou láskou k rodné zemi:

Ó vlasti, drahá máti!

Máš ve mně chudé robě,

Mám kvílící jen lyru

A tu svou lásku k tobě.[13]

V mnoha básních tohoto oddílu je viditelný kontrast domova s cizinou, je zcela zřetelné, že Geisslová jako svůj kraj vnímala Česko a ne rodné Maďarsko, ve kterém v době psaní Immortell pobývala. Otčina je však nejvíce poplatná dobovým konvencím, kdy se na oslavu vlastenectví kladl velký důraz. Nejkvalitněji autorka píše, když se dokáže oprostit od tehdy typického blahořečení své vlasti a otevřeně mluví o vlastních pocitech, o svém stesku po domovině a pocitech odloučení.

            U vesmíru je oddílem, který bych neváhal označit za nejvíce dekadentní z celé sbírky. V rámci té zde dochází k jistému předělu, jednotlivé básně již nejsou kvalitativně odlišné, autorka dává velký prostor svému individuálnímu vnímání života, paradoxně se objevuje mnoho optimistických prvků, přítomen je dokonce i motiv ráje a Geisslová se snaží bojovat s tušenou předurčeností osudu:

leč, přec se nepodám! spíš vzmachem zoufalým

se vznesu k smrti šeru,

a zda tak před věky už bylo určeno,

to lhostejno mi věru.[14]

            V páté části sbírky otevírá Geisslová čtenáři své nitro nejvíce. Oddíl Na ztracených cestách přináší pohled na zcela obnažené lidské nitro. Autorka odhaluje svou vnitřní rozervanost a osobní pochyby s intenzitou v té době zcela nevídanou. Dochází k promítání konkrétního a ryze osobního pocitu do vlastní tvorby a právě tato část sbírky může současnému čtenáři osvětlit výjimečnost básnířky Irmy Geisslové i to, jakým způsobem ve své tvorbě předběhla dobu. Blanka Roupcová ji proto zcela po právu označuje za předchůdkyni českého Fin de siécle, zjednodušeně řečeno tedy velmi zjemnělé dekadence. Pro dekadenci je typické slovo úpadek. Geisslová ve svých Ztracených cestách cítí úpadek ve vztahu k přírodě, popisuje nespokojenost s vývojem společnosti, motiv ráje, v předchozích částech fungující jako prvek naděje se zde mění na motiv ráje ztraceného, jehož brána zůstává navždy zavřená. Autorka se ohlíží za svým dosavadním životem a přemýšlí, zda ji v budoucnu ještě něco čeká, vnímá promarněnost svých let a cítí, že ač by chtěla, nedovede své lidské směřování vychýlit na cestu vedoucí k vytouženému cíli:

pláň polí dalekých

tak opuštěna, pusta,

jí bloudím nadarmo,

a přec má touha vzrůstá.[15]

Součástí oddílu Na ztracených cestách je i báseň Immortella, po které je celá sbírka pojmenována,  a ve které můžeme vídat autorčin vývoj v pohledu na smrt. Strach ze smrti zůstává u Geisslové stále zřetelný, avšak přebíjí jej touha po vykoupení:

Až udeří má hodina,

jež ze všech muk mne vyprostí,

a spolu chladem smrtelným

úd pronikne až ku kosti,

já vzpomenu si na dobu,

kdy byla jsem ti obtíží –

a tu se rádo srdce mé

u věčný spánek pohříží

            V poslední části, Propasti, jsou zřetelné prvky symbolismu, v básních užívá autorka mimo jiné i názvů jedovatých rostlin, motiv ráje je nahrazuje obrazy pekla[16] a předestírá čtenáři otázky smyslu lidské existence, vedené, podle názoru Blanky Roupcové, spíše v duchu Schopenhauera jako opak k Nietzcheho kultu člověka. I název celého oddílu můžeme v tomto světle chápat jako symbol autorčina propadání se do stále hlubších pocitů beznaděje:

K čemu lkát, že obzor žití

kalná, šerá chmuř?

bude ještě hůř[17].

Nejvýraznější prvky symbolismu pak obsahuje báseň Močály:

Ty dny jsou kaluží, jež líně pohne se,

kdy větry do ní dují,

v ní bejlí, plazové se nikdy nermoutí,

a nikdy neradují.

Zde pranic nedýchá co hněv by vzbouzelo,

leč aniž to, co vábí,

leč že se podivín zde dívá roztržit

- ve velké oko žabí -

Immortelly jsou zvláštní sbírkou, na kterou se dá těžko, vzhledem k jejich tématické roztříštěnosti, jen těžko uplatnit jeden pohled. Liší se nejen oddíl od oddílu, ale i báseň od básně. Za nejslabší části sbírky můžeme považovat Květy z matčina hrobu a Otčinu. Částí U Vesmíru nastává kvalitativní předěl a za nejpovedenější oddíl celých Immortel bývají nejčastěji označovány Ztracené cesty.

            Ačkoli jde o autorčinu první sbírku, dokumentují Immortely celý literární vývoj Geisslové, který se po jejich vydání takřka zastavil na místě. Sledujeme jej od jednoduchých veršů, podobných lidovým písním, a od prvotních impulsů, které autorce daly nutkání tvořit, až po narůstající pocity beznaděje, s nimiž se básnířka nejprve snaží bojovat, avšak postupně spadává do hlubin beznaděje a odevzdání.

            Immortelly jsou na první pohled odlišné od většiny básnických počinů tehdejší doby. Může za to jak mimopražská izolace Geisslové, tak i to, že neměla dostatek financí k tomu, aby mohla pravidelně číst tehdejší umělecké časopisy či si kupovat knihy, nemohlo tedy u ní dojít k téměř žádnému ovlivnění. Zůstala jakoby uzavřena sama ve svém světě a ačkoli žila v období rozmachu lumírovské poezie, její vlastní tvorba je výrazově zcela odlišná, psána jednoduchým jazykem, který Ivan Slavík označuje za takřka současný.