Neděle v bílém
nevěsta ustřic
paměť prostřených hladin
spěchá otevřít volnost
prvních stěžňů
než noc splyne
do prostěradel.
Strážci břehů provází
dítě pondělí v modrém
vyrůstá do dálek
vzpíná se jak strom
povstalo ze signálů
spících zrcadel vyplených
zbytky plenek.
Střežená roucha růží
rudých jak plamen úterka
padají do závratí
podzimních koní splašených
v krvi hroznů
trhají vzpomínky listů
uložených ke spánku.
Do žlutých popelů
vržená srpem středečních pannen
unaveného studu mladosti
ulehá pod klenbu
hledaných pohledů
dohrávají svůj poslední menuet
a povzdechy stáří.
Procitám hnědostí stínů
zdvihám den zapadlý v mlze
na podnos čtvrtek chtěných balad
klášterů útočící na requiem
odcizené poezie z účtu náhod
stráž vytesaných poledníků
do hlavic slunečnic.
Víka zelených truhlic
vtahují pátek do betonových visaček
odstínů jantaru bez nápověd
mlčících soch v bojištích
římských štítů rozlámaných
do zbytku starých hmatníků
na hrotech houslí.
Sobota je vdova
královna černých závojů
zkřížené nohy umlčené
obleky bílých kavalírů
dupají po tvářích opitých
smíchem hořkosti chybějících pasů
na hrudi synů a dcer.
|