„Usměj se, Heliodore!“
„Nemrač se na nás, ty starej votravo!“
„Nekaž nám pořád náladu!“
„Heliku, ty jsi fakt tragéd!“

*

Heliodorovi nezbývalo, než se tvářit, že to neslyší, protože podobné řeči slýchával každý den, a tak je už přestal vnímat. Ale mračil se dál. Byl prostě takový. Neuměl se smát jak pitomec každé nejapnosti. A i když se mu zdálo něco veselé, necítil žádné vnitřní nutkání usmívat se.

*

„No, konečně jsi přišel, bručoune, scházel jsi tu, fakt.“
„Bez tý jeho pochmurný držky nám tu bylo zbytečně moc veselo.“
„Heliku, dáš si panáka?“

* 
Heliodor vypil lihovinu na ex, samosebou nepookřál a spíš se ještě víc mračil. Řeč plynula, Heliodor sem tam něco prohodil, okomentoval, zcela odtažitě a nedůrazně. A zase šel domů. Nespěchal, odcházel s posledními.

*

„Heliodore, co nového?“
„Hele, on se směje!“
„Heliku, proč se tlemíš?“

*

Heliodor se rozhlédl po ostatních a mezi záchvaty smíchu začal líčit příhodu, jak byl u doktora, kde se dozvěděl, že má nějakou velmi vážnou, prý až nevyléčitelnou nemoc.

*

Čas plynul.

*

A Heliodor sedí dál denně u stolu se svými druhy. A mračí se. Smrt se prostě nekonala.