|
|
|
| |
O tanečních
Když jde člověk do tanečních, cítí se už dospělý. Odloží své staré ošoupané džíny. Dvě hodiny stráví v koupelně, kde si marně snaží vyčistit nehty od písku z pískoviště. Poprvé si ostříhá nehty. Své ušmudlané tričko vymění za bílou košili a černé sako, kolem krku si dá motýlka nebo kravatu a obuje si černé taneční boty.Před odchodem se ještě jednou podívá do zrcadla a… ano, vrátí se zpátky do pokoje, aby si oblékl kalhoty. Znovu si rychle napomáduje vlasy a už běží, protože napoprvé prostě musí přijít včas.
Do sálu doběhne právě se zvoněním a jen tak tak, že na parketu neuklouzne. Chvíli se rozhlíží po první oběti a když si ji konečně vyhlédne zbývá už jen jediné. Vyzvat ji k tanci. Tento jednoduchý úkol skrývá ovšem četná úskalí. Nejdřív musí sebrat dostatek odvahy a pak to nejtěžší - předběhnout dalších deset tanečníků, kteří si vyhlédli stejnou tanečnici. Odkašlat si a s klidem sobě vlastním pronést: „Smím prosit.“ Po kladné odpovědi (jiná ani nemůže v tanečních přijít) smí obdařit tanečnici svým nevšedním tanečním uměním. Ve večerních hodinách odchází domů, kde vysílen padne na postel. Druhý den ráno si ještě jednou zopakuje kroky do polky a celou cestu do školy se těší na příště. Těší se i v době, kdy přijde do třídy mezi své spolužáky, kterým řekne: „Bylo to strašný. Víckrát už tam nejdu.“
|
|
|