|
PONDĚLÍ
První
Jana se zachytila tyče, když autobus poskočil na nerovné silnici. Sledovala svou podobu v matném odraze na skle; zdálo se, že jí ta světlá barva docela sluší.
Odešla z práce o něco dříve – a stavila se v kadeřnictví, aby si nechala obarvit vlasy. Na fotografii je měla mnohem světlejší, až časem jí ztmavly; a ona se chtěla co nejvíce přiblížit své podobě z tehdejší doby.
Z řidičovy kabiny se ozývalo rádio – byla to stanice, na níž pracoval Milan. Zrovna probíhala „soutěž“; moderátor zavolal na náhodné číslo mobilního telefonu a oznámil volanému, že ten právě vyhrál tři cd dle vlastního výběru.
To bylo v pořádku, Janě ovšem vadil způsob, jakým ten člověk se svými „obětmi“ žertoval. Zaposlouchala se; právě se strefoval do nějaké pravděpodobně velmi mladé ženy.
„Jenže vy mi stejně nic udělat nemůžete, že ano, hehe,“ zasmál se svému vlastnímu vtipu a Jana obrátila oči v sloup. „Takže si můžu říkat co chci. Ledaže byste zavěsila. Haha,“ dodal, snad aby zdůraznil naprostou absurditu takového úkonu.
Žena na druhém konci linky se odmlčela. „Ano,“ odpověděla po chvíli. „Haha.“
A zavěsila.
Jana se nevěřícně usmála; to gesto bylo natolik nečekané, že se moderátor překvapením zakuckal - a do jeho pokašlávání se mísilo monotónní tút tút přerušeného spojení. Když konečně popadl dech, ozvalo se z rádia tiché „tak to jsem nečekal“ a přední částí autobusu se začala šířit melodie písničky Scientist od skupiny Coldplay.
Jana se zamyšleně podívala na rádio v řidičově kabině. Pocítila náhle k ženě z telefonu silnou sympatii. Věděla, že ona by nezavěsila – ne, zůstala by ve spojení a trpěla moderátorovy „vtipné“ poznámky; věděla to o sobě a tím spíše byla přitahována sebevědomím, které cítila z hlasu neznámé telefonistky. Škoda, že já nejsem taková, napadlo ji a pohled jí sjel na zmačkaný papírek v levé ruce. Bylo by to mnohem jednodušší. Povzdechla si.
Řidič zařadil vyšší rychlostní stupeň, autobus zarachotil a začal pomalu zrychlovat.
- - -
Lenka se zašklebila a vrátila mobilní telefon zpět do kabelky. Udělala to, na co měla chuť, jak říkal doktor, a opravdu, cítila se lépe. Zašklebila se; tři cd! Pche. Možná mohla mít tři cd, ale rozhodně neměla chuť bavit se s tím vtipálkem z rádia - a tak zavěsila. Prosté a jednoduché. Ruce se jí pořád ještě trochu třásly, ale - cítila se skvěle. Nasadila si sluneční brýle a vrhla na svět okolo zářivý úsměv.
Pak vyrazila domů.
- - -
Milan se pořád ještě pochechtával, když se kolem fíkusu vracel z kuchyně s hrnkem čaje. Taková odpověď, to je malá noční můra každého moderátora a on to samozřejmě věděl, jenže - on toho mladého kluka z odpoledního prostě neměl rád. Těžko říct proč, ale vstávaly mu chlupy na těle, když ho slyšel.
Položil čaj na korkový tácek vedle notebooku a promnul si spánky. Byl nevyspalý; včera v noci, poté, co potkal tu zvláštní dívku, procházel po městě a snažil se přemýšlet. Ne, že by to snad šlo.
Zase ho začínala bolet hlava; hrozně mu to ztěžovalo soustředění. A on se soustředit potřeboval – ten rozhovor za něj nikdo jiný neupraví.
Spustil aplikaci a jen tak mimochodem i ICQ; zkontroloval pole s přijatými zprávami. Jedna nová, odesilatel: Enigma. Zašklebil se.
- Dnes je ten den. Budu na tebe čekat.
Budu čekat… Milan se otřásl; hlavou mu zničehonic projel nápor silné bolesti – jako by mu neviditelný bodavý osten začal otevírat lebku zevnitř. Dnes je ten den.
Vstal od počítače a zmateně se rozhlédl. Myšlenky v hlavě mu začaly vířit a jedna po druhé se v tom podivném tanci počaly ztrácet - jediné, co zůstávalo, byla nepříjemná a tepoucí bolest tam někde uprostřed mozku. Zavrtěl prudce hlavou, ale nic se nezměnilo. Posadil se zpět na židli a pevně si sevřel prsty nosní můstek. Zhluboka dýchal. Minutu, minutu a půl. Pak ucítil, jak se bolest zmírňuje a po chvíli téměř mizí. Ruce se mu svezly do klína a Milan se v židli vyčerpaně nahrbil.
„Confusion never stops, closing walls and ticking clocks,“ ozval se z rádia na lednici zpěvák skupiny Coldplay.
Druhá
Jana stanula před domem a ještě jednou rychle zkontrolovala adresu z papírku v levé ruce. Byla správná; Jana si povzdechla. Tak tady celou tu dobu žil. Dobře si dům prohlédla – obyčejný, ničím výjimečný činžák, proč jen si představovala něco jiného?
V pravé ruce mačkala zažloutlou fotografii, která ji sem po všech těch letech přivedla, a přemýšlela, co dál. Ale čas se hnal kupředu – Jana pokrčila rameny a vykročila směrem ke vchodovým dveřím.
Bylo otevřeno. Vystoupala po schodech do druhého patra, kde podle jména na papírku vyhledala správný byt. Zazvonila. Kdesi uvnitř cosi zabzučelo a Jana pečlivě naslouchala; žádné kroky se však neblížily, aby odstranily byť jedinou z těch mnoha a tolik let budovaných bariér mezí ní a mužem na druhé straně dveří. Nervózně přešlápla a stiskla zvonek podruhé. Chvíle čekání. Nic.
Zoufale se podívala do průzoru nahoře, uviděla však pouze nezřetelný obraz vlastního oka; skleněné kolečko nebylo určeno pro pohledy zvenčí. Ještě jedno zvonění. Roztřesená kolena a v hlavě palčivá otázka: nechce mě vidět? A nic.
Jana se lehce třásla; stála před neprostupnými dveřmi, a stále nemohla uvěřit, že celé její pátrání, její touha, by měla přijít vniveč kvůli kusu zavřené dřevotřísky. Zvedla ruku, v níž stále ještě svírala starou fotku, a chodbou se rozlehlo tlumené zabušení. Ticho. Hlavou se jí znovu rozběhly myšlenky. Není snad doma?
Vyčerpaně usedla na podlahu – když tu náhle uslyšela vrznutí. Otočila se.
Dveře za ní, na protější straně chodby, se otevřely a vykoukla z nich hlava starého pána.
„Slečno?“ zeptala se.
„Dobrý den,“ Jana se pomalu zvedla. „Prosím vás, nevíte, jestli je pan Černý doma?“ ukázala rukou na dveře.
Stará hlava se zamračila. „Vy jste příbuzná?“
Jana se slabě pousmála. „Ano,“ řekla, ale pak zavrtěla hlavou. „Totiž, tak trochu. To je složité…“
Pán pomalu přikývl a chvíli mlčel - jako by přemýšlel, co říci. Nakonec sklopil hlavu. „Ale to bohužel jdete pozdě,“ zamumlal.
Překvapeně se na něj podívala. „Prosím?“
Stará hlava nasadila truchlivý výraz. „Je mi to líto.“
Jana zavřela oči. Ne, to ne…
„Už je to tak. Předevčírem zemřel.“
- - -
Pavel cvrnkl do kuliček na stole a ty se s ostrým ťuknutím rozletěly sem a tam, zavěšeny na kovových strunách. Prý to mělo uklidňovat, ale Pavel tomu nevěřil. Jeho klienti (už dávno si odvykl přemýšlet o nich jako o pacientech) by jistě nebyli nadšeni, kdyby jim místo hodinového rozhovoru strčil do rukou tuhle věc.
Zamyšleně poklepal prsty na desku stolu. Ta dívka, která od něj před chvílí odešla, byla zajímavá.
Ne svým druhem potíží - nespavost, to není až tak neobvyklá záležitost; Pavel však cítil, že dnes se spolu dostali až na obnažený kořen psychického zubu jejích problémů.
Totiž, před několika týdny tahle na první pohled vcelku obyčejná dívka natáčela reklamu.
Podle toho, co říkala, šly na konkurz s kamarádkou – a ze všech zúčastněných byla vybrána ona. To samo o sobě samozřejmě nebylo nic zlého; jenže při natáčení se něco stalo.
Lenka, ta dívka, totiž byla… Pavel se podrbal na čele, když přemýšlel nad vhodným výrazem…stydlivá? Ne, to nebylo to správné slovo. Plachá by se snad hodilo více. Prozradila mu, že nikdy neměla vážnější vztah – vlastně nikdy neměla ani vztah, který by byl hoden jakéhokoli slova v tomto smyslu.
Byla jedináček, z poměrně bohaté rodiny; Pavel si z jejího vyprávění vyvodil, že rodiče se jí nikdy příliš nevěnovali. Spousta práce; ušklíbl se.
Když přišla na první den natáčení, zjistila, že její role spočívá mimo jiné v tom, že bude rozpustile líbat jí naprosto neznámého mladého muže. Pavel začal pomalu procházet po pracovně.
Neřekla to sice přímo, ale on to přesto poznal. Ta dívka byla zkrátka sama. A když se před kamerou líbala s tím neznámým mladíkem, líbilo se jí to; ačkoli by to jistě nepřiznala.
Ta dívka byla sama a neuměla se vyrovnat s poznáním, že vůbec sama být nechce. Pavel si zamyšleně promnul bradu; obešel stůl a udělal si několik poznámek do malého bloku srovnaného v pravém rohu. Než odešla, poradil jí, aby cestou domů udělala něco, na co v tu chvíli bude mít chuť. A příští týden jí dá nějaký další malý „domácí úkol“. Ta dívka musí začít věřit, že je osobnost, pomyslel si. Musí se zbavit těch pocitů méněcennosti.
Ještě něco rychle připsal pod předchozí poznámky a pak blok zavřel a srovnal ho do původní polohy. Promnul si obličej. Tak jo, pomyslel si, další.
Zhluboka se nadechl a otevřel dveře.
„Á, dobrý den přeji. Tak pojďte dál a posaďte se…“
- - -
Jana usedla na lavičku a nepřítomným pohledem se zahleděla přímo před sebe.
Vybavil se jí sen ze sobotní noci. Kousla se do rtu. Bylo tam šero a ona stála v nějaké chodbě - a nebyla sama. Ne, rozhodně nebyla sama, před ní stál šedovousý muž a mlčky ji pozoroval. Ztuhla.
Věděla, že to je její otec. Stála tam a hleděla na něho, zatímco v hlavě se jí pálícími písmeny vypisovala otázka, kterou mu chtěla položit vlastně celých těch dlouhých dvacet pět let.
Proč jsi odešel?
Podívala se na něho. „Mám tolik otázek,“ zašeptala.
Šedovousý muž se usmál. Pak rozpřáhl ruce.
„Ale já nemám žádné odpovědi.“
Udělal několik kroků směrem k ní a pohladil ji – po noze. Překvapeně se usmála. Pak ucítila vůni čaje a k jejím uším se donesla nezřetelná slova: „Tak pojď, vstávej!“; v tu chvíli sen skončil. A ona ho už nikdy neuvidí.
Jana na lavičce před domem se zavrtěla a z očí jí pomalu začaly téci slzy.
- - -
Milan se postavil k oknu a zatáhl rolety. A znovu je roztáhl; a zopakoval to celé ještě dvakrát.
Nedělal to rád, ale nemohl si pomoci – bylo to jako nějaké neodolatelné nutkání. Jako rituál, který je třeba vykonat.
Poprvé si toho u sebe všiml asi před měsícem. Když něco udělal (a bylo jedno co), jako by mu v hlavě narůstal tlak, dokud to celé ještě několikrát nezopakoval. Zhoršovalo se to ve stresu – před čtyřmi týdny, když měl v rádiu problémy s novým šéfem, stál u vypínače v předsíni a rozsvěcel a zhasínal jej bez přestávky dobrou čtvrthodinu; Jana nebyla doma, nikdo ho neviděl. Zkoušel s tím přestat - jenže to bylo stejné jako přestat se sledováním televize; nedokázal se toho zbavit.
Alespoň to tedy maskoval před okolím; opakoval své rituály nenápadně, skrytě, tak, aby si jich nikdo nevšiml: hlavně ne jeho žena. Ano, hlavně ne Jana.
Jistě by si myslela, že se zbláznil.
Zatemnil okna a posadil se do pohodlného křesla u stěny vedle fíkusu.
- - -
Lenka se zarazila. Té ženě na lavičce se určitě stalo něco zlého – seděla tam a plakala; jenže Lenka jako obvykle nevěděla, co v takové situaci dělat. Měla by snad jít k ní a nabídnout svou pomoc? Jenže co když chce ta žena naopak být sama a žádnou pomoc nepotřebuje? Stála a zkoušela se vmyslit do její situace, ale po chvíli to vzdala. Povzdechla si, vytáhla z kabelky balíček papírových kapesníků a nervózně se přiblížila k lavičce.
„Dobrý den… Můžu vám nějak pomoct?“ zkusila to.
Žena se na ni podívala zarudlýma očima, ale neřekla nic. Lenka otevřela balíček a napřáhla k ní ruku. Neznámá si jeden kapesník vzala.
„Děkuju,“ řekla tiše.
Rozhostilo se mlčení, vyrušené jen lehkým zatroubením plačící ženy.
„Já jsem Lenka,“ představila se Lenka.
Žena z lavičky si zasmušile prohlédla vlhký kapesník, ale pak se plaše usmála. „Jana,“ řekla. „Víte, já…vážně vám děkuju.“
„Nemáte zač,“ usmála se Lenka. „Můžu nějak pomoct?“
Žena sklopila hlavu. Pak jí zavrtěla. „Nemůžete.“
„Nechcete si třeba o něčem…promluvit?“
Podívala se na ni. „Chci,“ řekla potichu. „Ale na to už je pozdě.“
Lenka se zatvářila nechápavě. Pak nervózně kopla do kamínku u nohy; co říct?
„Víte, já teď byla…chodím…byla jsem teď u jednoho odborníka. Přes psychologii, rozumíte?“ začala nejistě. „Já mu povídám co dělám, co mě trápí a tak a on si mě poslechne a pak to se mnou…tak jako…rozebírá. A vždycky je mi potom líp.“ Pokrčila rameny. „Kdybyste chtěla, tak já…teda já samozřejmě nejsem odborník, ale… jestli byste se chtěla s něčím…svěřit, tak já…bych…víte?“ navrhla nepřesvědčivě.
Jana se usmála a pak se nahnula a stiskla Lence ruku. „To je dobrý,“ zašeptala. „Bude to dobrý. Ale děkuju, vážně.“ Vzala papírový kapesník a osušila si ještě jednou oči. „Jste moc laskavá.“
Lenka se začervenala. Někde uvnitř ní vybuchla malá hvězda a její žár stoupal vzhůru, do její tváře; měla pocit, že její uši začnou každou chvilkou hořet. „ Ale ne, to já jenom…tak…“ Podala Janě zbytek kapesníků. „Tu máte, vezměte si je. Já mám ještě jedny.“
Jana si vzala balíček z Lenčiných rukou a zvedla se z lavičky. „Děkuju,“ zopakovala.
A pak se otočila k odchodu.
Lenka se za ní dívala, dokud nezmizela za rohem ulice. Z nějakého důvodu se třásla, jako by uběhla několik kilometrů, ale z nějakého jiného a ještě zvláštnějšího důvodu se cítila šťastně a spokojeně. Zhluboka se nadechla a zamhouřila oči při pohledu do slunce. Valily se mraky, ale zatím svítilo plnou jarní silou. Udělala na betonové cestičce před lavičkou dva rozpustilé valčíkové kroky a pak se rozběhla domů.
Třetí
Zdál se mu sen.
Seděl u malého stolku v obrovské místnosti, jejíž stěny se ztrácely někde v dálce, a hrál v karty s neznámým mužem. Byla to zvláštní hra – když byly karty rozdány, jeho protihráč se sklonil, sáhl pod stůl a vytáhl masku malého chlapce. Přiložil si ji k obličeji; a ve chvíli, kdy se jej dotkla, proměnil se v malé dítě. Při pátém zdvihu se stejným způsobem změnil ve starce – a postupně přijal podoby krásné ženy, opět starce a nakonec mladého muže s pronikavě modrýma očima, kteroužto podobu si udržel až do konce hry. Milan prohrál.
Jeho protivník znovu sáhl pod stůl a vyměnil si tvář s tváří další krásné ženy, jiné než poprvé. Milan se usmál. „Máte také mě?“ zeptal se.
Žena pomalu a vážně přikývla a sáhla pod stůl. Nasadila si na tvář novou masku; Milanův výraz ztuhl. U stolku naproti němu nyní seděla přesná kopie jeho samotného.
Díval se přes stůl a viděl tam sám sebe – jenže nyní jinak, než všechny ty tváře předtím. Ano, tohle bylo jiné, roztřásl se. Došlo mu, že nemá ponětí, která z těch dvou tváří je on; hleděl sám na sebe a ve stejnou chvíli si pohled oplácel z druhé strany stolu. Rozpoltil se ve dva Milany, zatímco jeho vědomí zůstalo jediné, a ve všech svých čtyřech očích viděl rostoucí paniku.
Těžko říci, jak dlouho to trvalo; po několika zoufalých okamžicích se shýbl a vytáhl novou masku. Přiložil si ji ke tváři a změnil se - v Janu. Páteří a hrudníkem mu projel pocit, že něco je špatně. Usmála se na něho.
Probudil se.
- - -
Tenké proudy horké vody mu dopadly na záda a Pavel se otřásl.
Zavřel oči a nechal vodu proudit; pomalu cítil, jak se uvolňuje, a jeho napjatá, unavená mysl se postupně začínala zklidňovat. Vrhl pohled na digitální hodiny na stěně (měl jedny pro jistotu i v koupelně); ano, teď někdy se měla Jana setkat se svým otcem: pokud se tedy od minulého týdne nerozhodla jinak.
Sešli se ve čtvrtek v kavárně. Přinesla s sebou starou dopisní obálku a v ní polovinu jakési staré fotografie. Pavel se křivě pousmál: a samozřejmě, chtěla radu.
Dvacet pět let svého otce neviděla – její matka si tehdy našla přítele a odstěhovali se pryč. Muselo se mezi nimi stát něco strašného; matka systematicky spálila veškeré mosty. Jediné, co zbylo, byl tenhle obrázek – fotografie malé holčičky na koloběžce, jíž dává oporu mužská ruka a malý kus mužova obličeje. Zbytek odtržený. Objevila ji v matčině pozůstalosti před několika lety.
Pavel vzal do ruky šampon a napěnil jej na vlasech.
Říkala, že prý vždy toužila vědět, kdo její otec je. Co dělá, kde žije. Jaký je. Tvrdila, že si bez toho připadá…nekompletní. Neví, co je zač.
A pak to přišlo. Požádala jednu detektivní kancelář, aby pro ni muže z fotografie našli – a jim se to podařilo. Pavel neměl ponětí jak, ale stalo se. Jednoho dne zaměstnanci kanceláře Janu kontaktovali a výsledkem byl papír se jménem a adresou, plus poznámkou: akademický malíř.
Několik dní sbírala odvahu, ale pak se rozhodla jednat. Setkat se s ním. Po Pavlovi chtěla jediné: radu, jak to udělat.
Netušil, co si myslela, že řekne; poradil jí přirozené, obecné věci – aby ho neobviňovala, kde po celou tu dobu byl, aby mu dala nějaký čas na rozmyšlenou a nesnažila se vetřít do jeho života za každou cenu…zkrátka, aby se chovala normálně a uvážlivě. Přikývla. Jenže, pomyslel si Pavel, oni vždycky přikyvují. Promnul si oči.
Mluvili spolu asi hodinu a půl; nakonec, jako u všech rozhovorů, se vrátili k tomu, o čem se bavili na počátku. A jak se vlastně pořád máš?
Tak se (mimo jiné) dozvěděl, že Milan se poslední dobou chová dost zvláštně. Prý je přepracovaný.
Nastavil sprchu tak, aby mu voda tekla přímo na hlavu, a spláchl si pěnu z vlasů. Spokojeně se protáhl. To je ono. Pak zavřel kohoutky a v oblaku páry se zahalil do osušky; vyšel z koupelny a posadil se do křesla.
Přesně za deset minut v jeho pracovně začal zvonit telefon.
- - -
Klíče zarachotily v zámku a Jana otevřela dveře.
Povzdechla si. Cestou domů hodně přemýšlela; drncavé pohyby autobusu ji kupodivu postupně uklidňovaly a ona začala uvažovat nad svou situací z většího odstupu. Tak nemá otce, no a? Stejně ho neměla skoro celý život. Možná je dokonce lepší, že ho nepotkala. Určitě by si nerozuměli, jen by se zbytečně pohádali…
Všechno to Milanovi poví. Když nad tím přemýšlela, nebylo jí jasné, proč mu to vůbec po celou tu dobu tajila. On to pochopí. Zula si boty a uklidila je pod lavičku v předsíni.
Sice se ho to v podstatě netýkalo, ale… Jana cítila, že má právo to vědět.
„Milane?“ zavolala a vstoupila do kuchyně. Klíče zachřestily, jak je pohodila do poličky. Nikdo neodpověděl. Janě se zamračila. Není snad doma?
Nahlédla do obývacího pokoje – rolety na oknech byly zatažené a v místnosti bylo šero. Co se tu děje?
„Milane?“ zeptala se opatrným hlasem. „Jsi tady?“
Vstoupila a rozhlédla se. Oči jí sklouzly na křeslo vedle fíkusu.
„Tady jsi,“ vydechla. „Poslouchej, chtěla bych s tebou mluvit… Je to důležité.“
Udělala krok směrem k němu - ale najednou se zarazila. Její oči přivykly šeru natolik, aby viděla, že se Milan třese. Nadechla se.
„Co se děje?!“
Podíval se na ni. Ucukla – polekala se zmučených očí, které na ni hleděly z jeho tváře. Milan seděl zhroucený v křesle a oběma rukama si svíral hlavu..
„Ne…“ zašeptal.
Janě se rozklepala kolena. Dívala se na svého manžela, ale nepoznávala ho; a jako všech lidí, kterým se před očima známé změní v neznámé, i jí se zmocnila hrůza. Vyděšeně se k němu přiblížila. „Milane…“
„Já nevím, co je skutečné!,“ zasténal Milan a zakolébal se dopředu a dozadu jako vyděšené dítě. Svíral si hlavu. „Nevím!“
„Bude to dobrý… Jen klid,“ zadrmolila Jana a napřáhla k němu ruku. „Bude to dobrý, Milane…“
Upřeně se na ní zadíval a na chvíli strnul bez pohybu. Pak mu pohled mu sjel na její vlasy. Znovu se roztřásl – více, než předtím. Jana udělala další opatrný krok směrem ke křeslu. „Milane…“
„Ne!“ vykřikl horečnatě. Prudce vstal. Křeslo se silou nečekaného pohybu posunulo vzad a pokojem se rozlehl zvuk tříštěného skla ze skříňky vedle fíkusu. „Ne!“ zakřičel. „Tohle je jen sen!“
Třásl se po celém těle a vlasy měl rozcuchané. Obviňujícím prstem mířil na Janu. „Ty nejsi skutečná!“ vykřikl. Jeho oči sklouzly do předsíně ke dveřím. „Je to jen sen!“
Vytrhl se jí z rukou, když se ho snažila zadržet, a rozběhl se ke vchodu.
Jana upadla na zem a zděšeně hleděla za ním. Pak vysypala kabelku na podlahu a vytáhla z hromádky předmětů mobilní telefon.
Vytočila číslo. Pracovnou necelé čtyři kilometry daleko se rozlehlo zvonění. No tak… Pavle, vezmi to!
- - -
Oblohou se hnaly tmavě šedé mraky.
Milan proběhl po chodníku vedle hlavní silnice a zabočil do úzké postranní uličky. Nesnesitelná bolest hlavy se trochu zmírnila, ale myšlenky mu stále vířily v šíleném tanci.
Zastavil a opřel se o pomalovanou zeď domu napravo. Utíkal snad dvacet minut v kuse – motal se uličkami, chvíli běžel po hlavní, chvíli ne… Zhluboka se nadechl. Ty vlasy…! To nebyla ona, vždyť měla jiné vlasy! Milan zatřásl hlavou; nevěděl, proč vlastně běžel: neměl nejmenší ponětí, kam utíkat, ani co jiného dělat. Stál v uličce a sípavě oddechoval.
Pak si to uvědomil. Nebyl sám; ve stínu před ním stála žena a upřeně na něj hleděla. Tiše zasténal bolestí.
„Tak jsi opravdu přišel,“ usmála se.
Milan se na ni podíval. Chaotickým hemžením v mozku se mu před očima vynořilo jasné jméno.
„Enigma…“ zašeptal.
„Konečně jsi to pochopil,“ řekla a usmála se, znovu. Otřásl se – každé její slovo bylo jako osten, zabodnutý do jeho hlavy. „Konečně jsi pochopil, že tohle,“ mávla kolem sebe rukou, „není nic než sen.“
Udělala krok směrem k němu.
„Konečně jsi připravený,“ řekla.
Milan se odlepil od zdi a zavrávoral. Enigma… Ale vždyť…to není možné! Jak by mě mohla najít? Žena před ním ho pozorovala.
„Kdo jsem?“ zamumlal. Ano, kdo jsem…
Žena se k němu přiblížila na vzdálenost pouhých několika metrů. „Jsi dítě, které se rozhodlo být dospělým,“ zašeptala.
„Jsi spáč, který se nedokáže probudit.“ V její pravé ruce se cosi ocelově zablesklo. „Jsi opuštěný a osamělý člověk, který si vysnil cizí svět.“
Milan polkl a olízl si vyschlé rty. V hlavě se mu ohnivými písmeny psalo na víčka další pálící slovo. „Mortalismus,“ řekl slabě.
Enigma přikývla. „Ano.“
Křivě se usmál. Enigma napřáhla ruku; Milan spatřil malý a lesklý revolver.
„Není jiná možnost, jak doopravdy pochopit,“ řekla.
Zavřel oči. Bolest hlavy opět rychle vzrůstala. Zmateným závojem vířících myšlenek a pocitů se prodrala na povrch vzpomínka. Ano: jinak to nejde, tak to říkala. Smrt je vypínač. Všechno ostatní může být sen; všechno - kromě toho, co nás zabije. Všechno je sen, kromě toho, co stiskne vypínač. Milan se zapotácel. Jenže…
Enigma ho zaujatě sledovala. „Ano,“ řekla, jako by četla jeho myšlenky. „Máš pravdu. Jestli to tak není…“ dokončila větu pohybem ruky.
Otevřel oči. Bolest se znovu stala nesnesitelnou; stiskl zuby a zatřásl se. „Lidé umírají kvůli různým věcem,“ procedil nezřetelně.
Žena k němu pomalu přistoupila a přiblížila hlavu až těsně k jeho tváři. „Tohle není doopravdy. Ta pistole není. Je to jen sen,“ zašeptala. „Uvidíš.“
I přes opar bolesti, halící jeho mozek, se Milan lehce pousmál. Mraky na obloze zakryly slunce a na uličku dopadl stín. Stál tiše, ale třásl se po celém těle.
„Slibuješ?“
Žena se usmála. Milan ucítil lehký dotyk kovu na spánku. Sklonil hlavu.
- - -
Jana slabě vykřikla, ale Pavel ji zadržel. „Počkej!“ zavrtěl naléhavě hlavou. „Teď ne. Ještě ne!“
Stáli na rohu uličky a před nimi se odehrávala děsivá scéna – muž, kterého oba znali, stál osamocený vedle zdi a mluvil k prázdnému vzduchu před sebou. Obestírala je hrůza; i Pavel se třásl. Tohle neznal! Možná se živil jako psychoanalytik, ale jeho klienti nebyli šílení. Měli své problémy, ale vždy byli příčetní. Nevěděl, co v takové situaci dělat.
Když mu Jana zavolala a rozčileně vysvětlovala, co se stalo, vyběhl z domu a okamžitě nasedl do vozu. Nepřemýšlel.
Jenže teď, když ho konečně našli, neměl nejmenší ponětí, jak se zachovat. Držel Janu za rameno a mumlal „ještě ne, ještě počkej“ – až se to stalo.
A bylo to jako zpomalený film. Kdykoliv poté si na to Pavel vzpomněl, věděl, že čas se v tu chvíli táhl jako přeslazený sirup.
Milan sklonil hlavu a cosi nezřetelného zamumlal. Na uličku dopadl stín. Vše se zastavilo. Pak sebou trhl a odskočil dozadu, jako by něj vrazilo něco těžkého.
Pavel se rozběhl. Jeho plášť zapleskal, když uličkou prolétl závan větru. Ohlédl se.
Za sebou viděl běžet vzlykající Janu.
- - -
(epilog)
Padal na dlažební kostky na zemi a ještě v pádu se pootočil.
Doktorův kabát zavířil vzduchem na konci uličky a Milan uslyšel pláč, který už Jana nebyla s to skrýt. Ohlédl se; žena, kterou znal pod přezdívkou Enigma, zmizela. Pocítil strašlivou únavu, zavřel oči. Když je znovu otevřel, doktor se již skláněl nad ním. „Milane, jsi nemocný,“ řekl a Milan ucítil, jak mu kdosi sevřel ruku v dlaních. Musila to být Jana - neviděl ji sice, ale slyšel její vzlyky. „Musíš se léčit.“
Ležel v ústí uličky, bylo pozdní odpoledne a mezi střechami domů nad sebou viděl maličký kousek tmavě šedé oblohy. Usmál se. Bolest hlavy ustupovala, už byl naprosto klidný. Znal pravdu. „Ano,“ zašeptal nepřítomně a pokýval lehce hlavou, „Budu se léčit,“ řekl.
„Budu se léčit.“
Ležel na špinavé zemi, za jednu ruku ho držela Jana a na druhé mu doktor kontroloval srdeční tep. Enigma měla pravdu. Zavřel oči a představoval si šedou oblohu vysoko nad sebou. Ano, teď věděl, jak to je. „Budu se léčit,“ šeptal a nepřestával se usmívat.
- - -
Lenka zamyšleně upila z hrnku kávy a nohou pokyvovala do rytmu písničky It Dont´t Hurt od Sheryl Crow, která tiše vyhrávala z rádia na skříňce.
Ten psycholog říkal, že má hezké vlasy. Pozorně se na sebe zahleděla v odrazu na okně a naklonila hlavu na stranu. Říkal, že jsem výjimečná.
Tázavě pozvedla obočí, ale Lenka na skle neodpověděla. Povzdechla si a obrátila pohled k bílému stropu nad hlavou.
„I dont´t dream ´cause I don´t sleep, the moon is hanging like your head, sun comes out but I don´t see…“ zaznělo pokojem. Zavřela oči, ale bylo to k ničemu.
Spánek byl stále ještě daleko.
11.6.2004
Praha
| 
