Mortalismus
(povídka o lidech, kteří hledají)
(epilog)
Padal na dlažební kostky na zemi a ještě v pádu se pootočil.
Doktorův kabát zavířil vzduchem na konci uličky a Milan uslyšel pláč, který už Jana nebyla s to skrýt. Ohlédl se; žena, kterou znal pod přezdívkou Enigma, zmizela. Pocítil strašlivou únavu, zavřel oči. Když je znovu otevřel, doktor se již skláněl nad ním. „Milane, jsi nemocný,“ řekl a Milan ucítil, jak mu kdosi sevřel ruku v dlaních. Musila to být Jana - neviděl ji sice, ale slyšel její vzlyky. „Musíš se léčit.“
Ležel v ústí uličky, bylo pozdní odpoledne a mezi střechami domů nad sebou viděl maličký kousek tmavě šedé oblohy. Usmál se. Bolest hlavy ustupovala, už byl naprosto klidný. Znal pravdu. „Ano,“ zašeptal nepřítomně a pokýval lehce hlavou, „Budu se léčit,“ řekl.
„Budu se léčit.“
Ležel na špinavé zemi, za jednu ruku ho držela Jana a na druhé mu doktor kontroloval srdeční tep. Enigma měla pravdu. Zavřel oči a představoval si šedou oblohu vysoko nad sebou. Ano, teď věděl, jak to je. „Budu se léčit,“ šeptal a nepřestával se usmívat.
SOBOTA
První
Infračervený signál našel přijímač, obvod se uzavřel a pokojem se rozlehlo jemné cvaknutí.
„Říká mi, že jsem výjimečná, proč ale neřekne nic o mých vlasech?“
Milan tlumeně zasténal a odsunul dveře do koupelny. Hrst studené vody do tváře mu otevřela oči a on v nástěnném zrcadle uviděl krásku z obrazovky. Blbec, pomyslel si na účet muže, který ji právě objímal, jak mohl zapomenout na její vlasy?
Za východními okny domku vyšlo slunce a pomalu se nořilo zpoza střechy domku ještě východnějistojícího, Milan se spokojeně usmál. Sobotní ráno; nejlepší ráno z celého týdne. Nalil vodu do rychlovarné konvice, ze skříňky vzal dva sáčky čaje a čekal, až pípnutí oznámí sto stupňů. Nebylo kam spěchat, zase jednou po pěti dnech. Zalil papírové pytlíky a nasál jemnou nikotinovou vůni zeleného Gunpowderu. Sobotní ráno. Potichu si zahvízdal melodii Ranní nálady, opatrně se vyhnul přerostlému fíkusu v obývacím pokoji a přenesl horké nápoje do ložnice.
Jana ležela na posteli a jedna noha jí svůdně vykukovala zpod deky; spala, ale spíše se už probouzela. „Jani,“ zašeptal a jemně ji třikrát pohladil po končetině, „Vstávej. Udělal jsem snídani,“ sebevědomě pohlédl na dva hrnky čaje. Slunce se konečně převalilo přes okraj sousední střechy a jeho paprsky se dotkly ženského obličeje. Usmála se. „Tak pojď, vstávej,“ pobídl ji. „Už je devět pryč…“
Převalila se na bok a nechápavě zamrkala, rychle se však probrala. Šťouchla ho do břicha. „Tyrane,“ řekla. „Takhle brzy.“
Nasadil bolestný výraz a chytil se za žaludek; z obývacího pokoje mu však až k uším dolétl zvuk televize: vzpomněl si. Naklonil hlavu a tím nejcitlivějším hlasem, jakého byl v devět ráno schopen, pronesl:
„Máš moc krásné vlasy.“
Chvíli bylo ticho; Milan se v duchu pochválil. Pak se Jana zamračila a sáhla si na hlavu.
„Tyhle tvoje vtipy miluju,“ řekla.
- - -
Pavel se spokojeně usmál a podíval na obraz uprostřed stěny (znázorňoval muže, který si s bolestivým výrazem trhal z tváře dřevěnou masku). Dobrá práce, ani vodováha by neodhalila sebemenší odchylku od vodorovna; kývl hlavou a požitkářsky mlaskl.
Nebyl to obraz od žádného slovutného mistra – vpravo dole byl podepsán jakýsi Černý, ale Pavel měl Krizi identity (neboť tak se plátno jmenovalo) rád. Dal si ji do bytu už před více než čtyřmi roky, když na ni tehdy narazil ve vetešnictví, a hned příští den ji pověsil na zeď, srovnanou rovnoběžně s hranou stěny.
Po čtyřech letech došlo k prvnímu vychýlení. To se dalo tolerovat, ačkoli Pavel přesnost miloval.
Posadil se do křesla a chvilku vychutnával pohled na překrásné rovnoběžky; pak se zvedl a vrátil do obývacího pokoje.
- - -
Tekuté krystaly v displeji malého rádia na skříňce se přeskupily, vytvořily tvar čísla 1000 a časomíra, čekající jedině na tento okamžik, vykonala svou práci. Lenka se probudila s očima upřenýma do stropu, a zatímco její mozkové závity přehazovaly výhybky zpět na koleje skutečnosti, upřeně sledovala vápenitou krupici nad sebou.
Samozřejmě byla unavená, ostatně usnula v půl šesté ráno. Promnula si oči. Poslední tři týdny měla potíže se spaním; jistě, ten psycholog tvrdil, že se to spraví, ale…kdy?
Z rádia se ozval melodický hlas a Lenka se z postele pousmála. Byl to výtah z nejpovedenějších kousků ranního vysílání z celého týdne – dávali jej každou sobotu od tři čtvrtě na deset a Lenka každou sobotu pravidelně poslouchala. Měla ráda moderátorův hlas; často jí přišlo škoda, že nemluví do éteru i o víkendech - jistě by se jí potom vstávalo lépe.
Na druhou stranu, snad pro zachování rovnováhy, vysílal na této stanici i člověk, jenž jí byl z duše odporný; jakmile uslyšela jeho hlas, dostávala husí kůži. Kupodivu jeho pořad poslouchala jen o něco málo méně než svůj oblíbený ranní; kdyby se jí někdo zeptal proč, pravděpodobně by jen těžko hledala odpověď.
Povzdechla si. Pak vylezla ze zválené postele a zamířila do koupelny.
Blížilo se zkouškové období a učebnice za ni nikdo jiný nepřečte.
Druhá
Jana se ohlédla, ale Milan seděl u počítače. Poslední dobou tam seděl velice často. Povzdechla si, tiše otevřela zásuvku skříně vedle obrovského fíkusu a vytáhla tenké album fotografií. Měla bych mu to říct, prolétlo jí hlavou - ale rychle tu myšlenku zaplašila. Teď ne Ještě ne. Poslední strana, ve staré dopisní obálce. Vzala ji pomalu do obou rukou a chvíli na ni tiše hleděla; ta obálka byla možná jednou z nejdůležitějších věcí v jejím životě.
Volali jí před osmi dny a od té doby se jí hlavou honily představy a sny - jako ten dnes ráno; tvář se šedými vousy se jí vryla do paměti a Jana se snažila zapomenout na slova, která ta tvář pronesla. Povzdechla si; ale na tom teď nezáleželo. Sny nejsou skutečné.
Pořád nemohla uvěřit, že to vyšlo. Skutečně ho uvidí. Roztřeseně otevřela dopisnici a vytáhla její obsah, téměř jako by šlo o relikvii. Dívala se na něj a lehounce se usmívala.
V rukou držela starou, zažloutlou a roztrženou fotografii.
- - -
Milan spustil ICQ a netrpělivě se zahleděl na pole s přijatými zprávami. Jediná nová, odesilatel: Enigma.
- Jak se máš?, přečetl si.
Hloupá otázka, ušklíbl se. Hloupá a přitom tak často používaná.
- Fajn, napsal. Víš, pokračoval, přemýšlel jsem o tom, co jsi říkala. Zabubnoval si prsty o čelo. - Jak že se to jmenuje?
Kurzor opatrně zablikal. Zpráva přišla za několik sekund; Milana to fascinovalo – ať napsal kdykoliv, zpráva přišla téměř okamžitě. Občas si říkal, že Enigma je nějaký druh ducha ve stroji.
- Mortalismus.
Milan si sám pro sebe přikývl.
- Ano. Mortalismus. Převalil to slovo na jazyku tam a zpět jako bonbon. Totiž, není to tak docela nezajímavé.
Odeslat.
- Chceš vědět víc?
Milan se usmál. -Jistě.
Chvíle textového mlčení, pak zablikala nová zpráva. Přečetl si ji a nechápavě se zamračil. Na monitoru stála dvě slova: Kdo jsi?
NEDĚLE
První
Lenka přistoupila ke konvici a zatímco si rozčesávala vlhké vlasy, bezmyšlenkovitě do ní napouštěla vodu. S úsměvem se protáhla. Měla ráda ten pocit, když vylezla ze sprchy; cítila, jak do ní s vodou vproudila nová síla a „dobíjí její baterie“.
Potřebovala to, zvlášť v těch posledních vyčerpávajících třech týdnech – když zavřela kohoutky a zabalila se celá do své oblíbené gigantické osušky s diagonálními pruhy, konečně se cítila jako člověk. Ne jako vyděděnec… jiný než normální lidé, kteří v noci mohou spát.
Konvice pípla a vroucí voda zalila rozemletá kávová zrna na dně malého hrnku. Nikdy dřív vlastně kávu nepila – jenže teď to bylo něco, co jí pomáhalo držet se na nohou.
Přešla zpět do malé ložnice a za ní se šířila příjemná vůně, jak foukala do hrnku, aby nápoj alespoň trochu zchladila. Vzala ze stolku u postele dálkové ovládání a pustila televizi na skříni naproti; právě skončil nějaký pořad a začínal blok reklam: zklamaně se posadila a položila hrnek na dřevo vedle sebe. Podívala se vlevo; okno na stěně dávalo i přes zatažené rolety tušit krásný den. Chvíli sledovala na svůj odraz na skle a pak se zvedla, aby vpustila do pokoje trochu více světla. V ten okamžik ztuhla.
Z televize se ozval hlas, který ji přinutil se zastavit.
Nebyl její – ženu, jíž patřil, Lenka pravděpodobně nikdy nepotkala. Znala jen tu tvář.
„Říká mi, že jsem výjimečná, proč ale neřekne nic o mých vlasech?“, zeptala se cizím hlasem Lenka z televize Lenky u okna, která usedla na postel a mlčky pozorovala muže, který ji hladil.
Pak se natáhla pro dálkový ovladač a pokojem prolétlo cvaknutí. Obrazovka zčernala. Odraz na skle se pohnul a upřel oči na svůj matný vzor.
- - -
Posadil se k notebooku a spustil komunikační program. Žádné nové zprávy. Milan se zamračil se a poklepal kurzorem myši na položku s popiskem Enigma.
- Jak se máš?, vyťukal do klávesnice a stiskl tlačítko odeslat. Chvíli čekal. Hlava ho opět začala pobolívat. Poslední dobou ho bolela často; promnul si spány a zhluboka se nadechl.
- Fajn, díky za optání, přišla odpověď. - Byla jsem se trochu projít. Nádhera.
Milan se usmál. - Taky bych šel.
- Proč nejdeš?
- Protože nemůžu. Manželka dělá v kuchyni oběd a za chvíli to bude; sotva bych vyšel před dům.
Odeslat.
- Takže nemůžeš kvůli obědu?
- Ano.
Chvíle ticha. Pak na monitoru zablikala nová zpráva.
- Poslouchej mě dobře. Vidíš, jak venku svítí slunce?
Milan se podíval skrz rolety z okna a přimhouřil oči. Opravdu; na nebi nebyl jediný mrak. Přejel zrakem zpět na monitor.
- Krásné, že? Sleduj ho a uvědom si jedno: to slunce dnes svítí jen pro tebe. Pro nikoho jiného na světě, jen pro tebe.
Milan zaváhal. Další zpráva přišla rychle.
- Já vím, že bys chtěl dělat spoustu věcí. Co ti brání, hlavní jídlo? Nebuď směšný! Už jsme se o tom bavili. Proč se jednoduše nezvedneš ze židle a nejdeš dělat to, co chceš?
Rychle přemýšlel. Z kuchyně cítil vůni knedlíků a pečeného masa, ale překvapený zjistil, že nemá ani trochu hlad. Chce se ti jít pryč, viď?, četl z obrazovky počítače a náhle si uvědomil, že Enigma má pravdu. Že opravdu chce jít pryč. Z celého srdce touží vypadnout ven a jít se projít do slunečního světla.
Na monitoru blikla další zpráva.
- Tak na co ještě čekáš?
- - -
Jana se zmateně podívala na vařící se šišky knedlíků v hrnci a pak zpět na nyní už zavřené dveře. Milan se poslední dobou choval vážně podivně.
Cítila, že by měla být rozhořčená, naštvaná – vždyť dvě hodiny připravovala jídlo a on si zatím jen tak proběhne kolem, zahuhlá, že nemá hlad, a zmizí. Ano, měla by být vzteklá! Jana si otřela ruce do utěrky na stole a povzdechla si.
Jenže nebyla.
Nepřítomně se zadívala do hrnce. Jak by mohla. Vždyť zítra je ten den. Zítra ho uvidí. Pohled se jí automaticky stočil ke skříni vedle fíkusu v obývacím pokoji. Pak se zamyšleně dotkla svých vlasů. Bývaly světlejší…
Zítra ho uvidí.
- - -
Pavel se opřel v křesle a upravil pás béžového froté županu. Zavrtěl hlavou a na fotografii před ním dopadlo několik malých kapek; zlostně se na ně zamračil.
Rád se sprchoval. Líbilo se mu, jak voda odplavuje z jeho těla špínu a nečistoty: bylo to něco takřka symbolického. Skutečně, Pavel byl člověk, pro kterého déšť smýval nejen oční stíny a lacinou barvu na vlasy.
Byl psychoanalytikem. Klienti k němu přicházeli pro pomoc - pro radu, co si počít s životem, a Pavel jim pomáhal jediným způsobem, který uměl; rozebíral s nimi jejich problémy.
Nebyla to špatná práce, kdyby nic jiného, tak alespoň peněz měl dostatek; jenže - zkrátka, byly tu některé věci, jež se mu příčily: obvykle přicházely kolem půl šesté odpoledne, kdy jeho pracovní den končil. Občas to pro něj bývalo skutečně těžké. Povzdechl si.
Nikde se člověk nesetkal s koncentrovanou všedností, se soustředěnou obyčejností, blíže než v jeho pracovně. Lidé, kteří k němu přicházeli, byli – byť každý z nich ve své podstatě unikátní a Milan to věděl (a často si to připomínal) – jednoduše a krátce stejní.
Problémy s manželkami, s manžely, problémy v práci, problémy s nedostatkem něčeho tady, s nedostatkem jiného onde… Každý večer, když Pavel unavený odcházel z pracovny, cítil, jak se mu jejich problémy prosakují do mysli jako čaj do hrnku vroucí vody, jak mu ulpívají na těle a pronikají dovnitř do něho.
To byly chvíle, kdy se co nejrychleji sprchoval – teprve pak cítil, jak z jeho vyčerpané mysli slézá povlak potíží ostatních a on se znovu stává neředěným sebou. To byly chvíle, kdy své klienty opět považoval za jedinečné bytosti, nikoli mluvící automaty na huhlání stížností…
Dnes ale ne. Dnes na sebe nechal téci vodu výhradně a jedině pro vlastní potěšení – byla neděle, volný den.
Znovu se podíval na fotografii na stole před sebou. Dvacet jedna mladých mužů a žen; společný snímek třídy maturitního ročníku gymnázia. Pavel se našel jako třetí zleva v horní řadě: usmál se na svou o deset let mladší tvář s velkým červeným nežidem na čele a pak sjel očima o něco dolů a ještě o něco více vlevo. Dívka s kaštanovými vlnitými vlasy po ramena, Jana. A vedle ní… Mezi obočím se Pavlovi objevila slabá vráska, jak odhraboval zaprášené vrstvy paměti; a vedle ní… Milan. Ano.
Všichni tři se nakonec přestěhovali do stejného města, ale jeho už neviděl dobré tři roky – Jana mu občas zavolala, ale Milan se nikdy neozval. Ostatně, nikdy se příliš nepřátelili. Byl jim na svatbě; jenže oni se vzali už před čtyřmi lety a mimo to, pozvali tehdy celou třídu.
O to více jej překvapilo, když mu Jana před pěti dny zavolala a požádala jej o schůzku. Znovu si popotáhl povolený pás županu a zavrtěl hlavou.
Její problém byl skutečně unikátní.
Druhá
Měsíční světlo pronikalo do pokoje úzkou škvírou mezi roletou a rámem okna; naposledy se převalil na posteli a pak s tichou nadávkou vstal. Hlava ho bolela, bylo mu příliš teplo, polštář byl příliš zmuchlaný a vůbec – všechno mu bránilo ve spánku. Milan opatrně, aby nevzbudil Janu, vyšel z ložnice a opřel se o rám okna v kuchyni.
Chladivé sklo se dotklo jeho čela a Milanovi se znovu vybavilo vše, co řekla Enigma. Vím, že vidíš věci, které nejsou. Zavřel oči.
Ano.
To byla pravda. Skutečně občas vídával věci, zvláštní, těžko popsatelné tvary, podivné barvy. Měl z toho strach.
Ale pak přišla ona a řekla to, co řekla. Povzdechl si. Z určitého pohledu to dávalo smysl. Otevřel oči a zadíval se do vlastního odrazu na skle. Jenže ze všech jiných pohledů to byla hloupost.
Je možné vysnít si vlastní svět?
Milan se otřásl. Pak se oblékl a vyšel na ulici. Potřeboval se projít, nadýchat čerstvého vzduchu.
Potřeboval přemýšlet.
- - -
Lenka vyšla před dům. Na konci ulice svítil měsíc a pouliční světla po stranách k němu vytvářela jakousi úzkou přistávací dráhu; rozhlédla se, ale pak pokrčila rameny a jako insomnické letadélko začala rolovat směrem k parku.
Převalovala se v posteli snad dobré dvě hodiny - a nic. Vlastně to věděla už po chvíli; bylo to jako startovat staré auto: když nezabrala v prvních pár minutách, nezabrala celou noc. A stejně jako auto bez funkčního motoru, i Lenka se pohybovala jen setrvačností; připadalo jí, že je příliš unavená, než aby mohla myslet, příliš unavená dělat cokoli.
Pomalu dorazila k první lavičce a letový dispečer v jejím mozku prohlásil přistání za úspěšné, jakmile sebou unaveně plácla na tvrdé dřevo. Zvrátila hlavu dozadu a upřela pohled na hvězdy; před očima se jí vybavila vápenitá krupice na stropě jejího pokoje – první věc, kterou každé ráno spatřila, když se spustilo malé rádio.
„Krásné, viďte?“ ozvalo se náhle zprava.
Ani se příliš nepolekala; byla na podobné už halucinace tak trochu zvyklá: když člověk měsíc pořádně nespí, může občas vidět či slyšet skutečně zajímavé věci. „Moc,“ přikývla hlavou a usmála se, protože ten hlas patřil moderátorovi ranního vysílání. „Je to vážně škoda, že nejsou skutečné.“
Podívala se na svého spolusedícího. Muž se překvapeně pohnul. „Co říkáte, nejsou?“
Lenka se lhostejně vrátila pohledem na oblohu a zavrtěla hlavou. „Kdepak.“ Chladivý vítr jí profoukl kolem ramen a studené dřevo začínalo zábst do zad; přitáhla si nohy až k bradě a objala je oběma rukama, aby se trochu zahřála - muž ji upřeně sledoval.
„Proč nejsou?“ zeptal se.
Lenka zívla a pokrčila rameny. „Ale no tak,“ řekla. „Vždyť ani vy nejste skutečný.“
Moderátor na straně lavičky zvedl obočí. „Vážně?“ podivil se. „A jaký jsem?“
„Jste jenom sen. Zdáte se mi, stejně jako se mi zdají ty hvězdy.“ Pohnutím hlavy ukázala nahoru a unaveně povzdechla. „Všechno je to jenom sen.“
Část jejího vědomí, stále ještě ne zcela otupělá neustálým bděním, se podivila slovům, která jí vyšla z úst, ale ostatní části mozku, příliš vyčerpané, než aby byly schopny provádět jakoukoliv cenzuru, jen mávly rukou a nechaly slova proudit. Lenka mluvila a podobalo se to automatickému psaní, slova ji halabala přicházela na jazyk a ona jim jen dovolovala unikat do prostoru, tak jako kabel dovoluje elektrickému proudu projít a rozsvítit lampičku.
„Všichni jsme jen sny lidí, kteří nemohou spát,“ pokračovala. „A není žádný rozdíl mezi tím, když jste vzhůru a když doopravdy spíte, protože jen vyměňujete jeden sen s druhým. Přepínáte mezi skutečnostmi jako mezi kanály v televizi.“ Pak si promnula levé oko.
„Váš pořad v rádiu mám moc ráda,“ dodala naprosto nepatřičně a zavřela oči.
Moderátor tiše oddechoval. Někde za nimi vítr ševelil listím na stromě.
„Takže podle vás je tohle všechno jen výmysl,“ pronesl po chvíli šeptem. „Nic skutečného?“
Lenka se zavřenýma očima přikývla. „Jistě.“
„Nic, za co by stálo žít?“
„Ani ne.“
„Nic, kvůli čemu by stálo za to umřít?“
„Já nevím.“ Lenka si povzdechla a pak unaveně mávla rukou. „Lidi umírají kvůli různým věcem.“
Muž se odmlčel. „Pravda,“ zamumlal nakonec tiše. „Lidé umírají kvůli spoustě různých věcí.“
Lenka pokrčila rameny. Neexistující hvězdy jí zářily nad hlavou a svět kolem ní se lhostejně a unaveně vlnil a otáčel. Seděla a dýchala; na nic jiného v tu chvíli neměla síly. Minutu, dvě. Pak otočila hlavu vpravo a otevřela oči. Moderátor byl pryč.
Zmateně se usmála a její hlava se pomalu svezla na lavičku. Hvězdy nahoře najednou zhasly, přemoženy dlouho váhající dřímotou.
|