|
| |
 |
Most přes minulost
Autor: Herwis (Občasný) - publikováno 20.2.2001 (11:41:45), v časopise 21.2.2001
|
|  |
Noc teprve začínala a někdo by řekl, že je mladá.
Stál na mostě, ruce v kapsách a zasněný pohled do dáli mluvili o všem.
Zimní ticho prolomila jen v dáli projíždějící tramvaj a zvuky bubnů z nedalekého klubu. Šel pomalu přes skoro prázdný most a odkopával čerstvě napadaný sníh.
Zvedl hlavu a zadíval se na osvětlené město. Pociťoval tu krásu ještě silněji, tak jak ji mohou cítit jen zamilovaní lidé. Byli bez sebe jen pár okamžiků, ale už cítil, jak moc mu chybí ta známá vůně a měkké teplo lásky. Jak jen to vydrží do zítřka? Aby si srovnal myšlenky, rozhodl se, že půjde domů pěšky. Pravda, je to skoro přes celé město, ale to nevadí, když se někdo zrovna zamiluje, je mi všechno jedno.
Vzpomínal, kdy se viděli poprvé. Zrovna se rozešel s Klárou, s kterou chodil skoro dva roky, ale v poslední době to vůbec nefungovalo. Neměli si co říct, hádali se, vídali se čím dál tím míň a nakonec to pomalu vyhaslo. I přes to, že na to byl připravený, nesl rozchod špatně. Začal se potulovat po hospodách, hernách a barech. Vždycky se usadil k baru, objednal si čaj a pak dlouhé hodiny koukal jen tak do prázdného hrníčku. Jednou zase takhle seděl v malém podniku kousek od centra a smutně koukal do dáli, když si k němu přisedla skupinka mladých lidí. Nepřítomně si je prohlížel a pohled mu nakonec upoutala drobná slečna, sedící vedle něho. Usmála se na něj tak jemně a něžně, že ho hned píchlo u srdce. Radši odvrátil pohled, ale v tom na něj dívka promluvila. Jen tak se představila a lehce ho chytla za ruku, otočila se k němu a začala si sním povídat, jako by se znali celé věky. Nebylo snadné ji odolat. A tak jak už to chodí, vzbudil se ráno v její náruči, v cizím bytě a s hlavou plnou zmatků. Nechtěl ji vzbudit, a tak pomalu odsunul její ruku a potichu vyklouzl z pokoje. Rozhlížel se po docela útulném bytě a přemýšlel kde by mohla být koupelna. Jen tak zkusmo otevřel jedny z dveří a užasle hleděl na spící tělo mladého muže, byl tolik podobný Alence, která spala vedle, že ho hned napadlo, že se jedná o jejího bratra. Stál dlouho mezi dveřmi a netušil proč nemůže odpoutat svůj pohled od toho mladíka. Po chvilce se spoře oděné tělo pohnulo a blankytně modré oči se vyplašeně podíval ke dveřím. Byl to jako blesk z čistého nebe, který ty dva zasáhl přímo do srdce. V tu chvíli byly pryč vzpomínky na minulou noc, na dva roky s Klárou, na všechno a na všechny. Pro tento okamžik tu byli jen dva páry očí, které se do sebe vpíjeli hlouběji a hlouběji.
Zastavil se na nábřeží a oklepal si z bot sníh. Vyndal ruku z kapsy a prohlížel si malý stříbrný kroužek na prstě, jak hřejivě působil pocit, že v tu samou chvíli má někdo na ruce úplně ten stejný a s láskou ho zahřívá svým teplem. Už byl čas, vykročil rozhodným a nedočkavým krokem po ulici. Z dálky viděl jak na rohu u kavárny stojí pod lampou postava zachumlaná do kabátu, rozběhl se k ní a ze zadu ji objal. Mezi polibky jen zašeptal: „ Patriku, miláčku, tolik jsi mi chyběl“.
|
|
|
