"Jéžiši! Ta je snad ošklivější než noc."
"No jo. Tak která jde dneska první?"
"No možná by bylo rozumný zase tahat."
Tři sudičky,stojící nad postýlkou z pochromovaných tyček, sáhly do kapes.
"Já mám akorát zapalovač a použitou žvejku," hlásí první z nich.
"Jé, Pedro. To sem neviděla už celou věčnost. Dej mi ho."
"Jo, to víš! A co za to," ptá se majitelka zkameněliny.
"Vibrátor."
"Beru."
"Holky nechte toho.Já mám sirky. Kdo vytáhne nejmenší, tak věští,"říká ta třetí, zřejmě nejrozumnější a nejstarší z oněch jednovaječných trojčat. Proto by teď asi nemělo cenu vám tu popisovat, která sudička si vytáhla kterou sirku, protože vypadají všechny tři stejně. Takže tedy první z nich uchopila Adélku do náručí a pravila do ticha vážným a hlubokým hlasem: "Vona se pochcala1a." Pak mokrou Adélku mrštila zpět do postýlky.
"No a co teď?" ptala se zvědavě jedna z nich.
"No tak to vodbudem z vejšky. Vona se z toho ta holčina nepose…."
"Jen aby," přerušila jí ta mokrá sudička.
"Tak já ti tedy, Adélko, přeji, aby's byla tak krásná, jako jsem já," prohlásila první sudička a její ústa se roztáhla v bezzubý škleb. "To máš za to, že nenosíš Pemprsky."
"A já ti, Adélo, přeji, abys bylo tak pronikavě inteligentní, jako naši politikové," zaskřehotala druhá babice a mezi žvýkáním staletého Pedra dodala: "To máš za to, že ses vopravdu připodělala. No to je puch jak když se vodkope selka."
"A já ti, Adél, přeji, aby až ti bude osmnáct let, jsi se píchla do zadnice o šponu od vrtačky a usnula na sto a jeden rok.To proto, protože sem se k večeři přecpala hrachovou kaší a teď mám krutý severní větry," řekla ta třetí a kejvla na sestry. Jedna z nich začala cosi mumlat a mlátit kolem sebe rukama. Pak se zablesklo, zahřmělo a vyvalil se dým.
"Hele vono to zas nefunguje," ozvalo se z oblaku kouře mezi tuberáckým kašláním stařen.
"No tak to budem muset jít zas po svejch."

Sudičky odcházejí, starý Vávra přichází.

Tedy spíše vylézá z podskříně, kam ve svém opileckém poblouznění uložil své tělo. Vše, co se událo slyšel a cítil. "Teda Adélo, ty seš pěkný prase," pronesl do ticha a opět usnul. Ráno už si nepamatoval, zdali to byl sen, či skutečnost.

Však budoucnost ho měla přesvědčit. Léta totiž plynula a Adéla byla čím dál tím víc krásněji ošklivější. Léta plynula a Adéla byla již počtvrté ve třetí třídě. Léta plynula, sedmnáct jich bylo a Adélka Vávrová konečně ukončila základní školu. Ale co teď s ní. Blbá jak tunel, krásná jak bába Tutovka a teď ještě ta kletba. Však nebral negramotný otec vážně to mumlání třech stařen. Stále si myslel, že to byl jen sen a vizáž a inteligenci své ratolesti si vysvětloval tím, že ji zplodil 1.ledna.

A tak jednou, po návratu z občerstvovny, si Adélku zavolal a zasvětil ji do jejího prvního zaměstnání, které sehnal skrz jednoho známého vrátného, se kterým pravidelně trénoval bazény v hospodě. Adélka měla poklízet na dílně.

Práce se jí od počátku líbila. Nemusela myslet a ani moc pracovat. A pod šátkem, který měla předepsaný k pracovnímu oděvu, hravě schovala svá prořídlé nazelenalé vlasy. Asi po týdnu od doby, kdy nastoupila, ji poprvé viděl Francek Nepočkal. Moc se mu líbila a hned ji začal svádět. Adélka v té době neměla právě mnoho nápadníků, spíše žádného, protože šedý zákal měl na dílně jen Francek a tak se mu poddala. Nic ji nevadilo, že Francek už čtyřicet dva let dělá u vrtačky. A tak spolu začali pajdat. Oba totiž taky blbě chodili.

V den svých osmnáctých narozenin se Adélka vydala do práce jako vždy. Pometla, poklidila, ale Francka nikde neviděla. A bylo poledne. Čas to na hlad. Dělníci se svorně, jako jeden dělník, vydali do závodní krmírny. I krasavice Adéla se tam chystala přemístit své tlusté pozadí. Když však náhle najednou, kde se vzal, tu se vzal, přišel k ní skrzevá dílenská vrata Francek. Na krku motýlka a v ruce trs kopretin s kusem hovna, které zřejmě při trhání kvítek kvůli své oční vadě očividně přehlédl. Avšak láska hovna přehlíží a tak Adéla obdarovala Francka jedním ze svých skvělých úsměvů. Ještě že byl Francek skoro slepý.

"Dnes, v den tvých krásných kulatých osmnáctých narozenin, tě Adélko, připravím o panenství,"vyřkl své přání k narozeninám Francek. Adélka nechtěla rušit tu krásnou chvíli a tak ani neříkala Franckovi, že o panenství ji už v pěti letech připravil sousedův pes. Špitla tedy pouze svým jemným tenorem: "Ano!" A tak jí Frantík láskyplně mrštil o podlahu dílny, hned vedle své oblíbené vrtačky. Náhle však Adéle projela modrákama ocelová zakalená špona a umístila se do kůže na levé polovině Adélčina pozadí. Nestačila ani hlesnout a složil jí spánek. Rozpálenej slepej Francek si toho však nevšiml a serval ze sebe montérky. A pak ji ….

A pak ji našli dělníci, z oběda se vrátivší. Francek seděl vedle ní a pořád mlel dokola: "Já ji snad usouložil k smrti." Soud se s Franckem nemazlil. Po několika letech ho odsoudil na několik let. A Adélku zatím pochovali v matičce Zemi.

Léta plynula a Adéla se rozkládala. Trest Francka vypršel, avšak srdéčko se nevyléčilo. Ani šedý zákal. Po tom, co ho propustili, bloumal bezcílně ulicemi a chlastal. Cíleně se ničil alkoholem, metlou lidstva. Až mu ztvrdnou játra jak starýmu Vávrovi, skočí Francek ze schodů a dá-li náhoda, propíchne si jimi plíce. Však nestalo se tak.

Jedno, napitej jak deka po vyprání, když zase telefonoval s hajzlíkem, padl mu pohled na jakousi knihu. Dlouho, dlouho ostří na knihu a když se mu to konečně povede, čte nápis: "Krásy a výhody nekrofílie". I zaujme ho cizí slovo a obrací oči v četbu. Po obšírném vysvětlení výhod nekrofilismu se dostává k prvnímu bodu cesty k úspěchu: "Sežeň si krompáč a lopatu".

Noc temná, že by se dala krájet, Rákosníček zalezlej v teple u televize, liduprázdná ulice a Francek s lopatou. Hřbitov. Podle za dne zhotovené mapy nenachází Adélčin hrob. Zkouší to znovu. Podle mraveniště Francka Mravence-Pohřby všeho druhu, orientuje znovu mapku. Druhý pokus byl úspěšný. Dává se do kopání. Duté rány. Odhazuje víko rakve v dál a po dlouhé době znovu spatří Adélku, milenku svoji. Ta ve značném stupni rozkladu vypadá stejně přitažlivě, jako zamlada.

"Adélko!" křičí a budí červy mrchožrouty. "Vzbuď se, lásko moje!" zařve znova.
"Musíš ji nejdřív políbit, ty sedlo," radí mu maličký červ v pohádkách sečtělý.
Hrobník, přilákaný na tu dobu nezvyklým hlukem, také přikyvuje. Pak jednou dobře mířenou ranou krompáče bacil Francka do hlavy. Ten, ve smrtelné agónii, spatřil nad sebou starýho Vávru a pak, jakoby z dálky, slyšel jeho hlas: "To máš z toho, že mi lezeš za dcerou!" Pak ho Vávra dorazil. Hodil ho k dceři do hrobu a za zpěvu mě neznámé budovatelské písně se dal do jeho zahrabávání.

Uběhlo přesně na den sto a jeden rok od narození Adélky Vávrové.

Adéla procitá. Odsune ze sebe zbytky svého milence a celkem snadno svými pařáty rozčísne zpuchřelé dřevo rakve. Pak se hlínou hrabe ven. Na povrchu země se objevuje nejdříve její ruka a posléze i celá Adél. Oklepe ze sebe zbytky hlíny a vydává se k městu. Zřejmě najít nového milence. To vše sleduje s obavou teď už pradědeček červ. Bát by jste se měli i vy. Adélka jde totiž právě do vašeho města!