|
Ten hlas. Ten hlas, který k němu promlouvá. Ten hlas, který říká Zabij! Ten hlas, který říká Zabij! a obrázek té ženy před očima. To ho přivádí k šílenství.
Neurčitý pocit. Zná?/znal? tu ženu. Nemůže si na nic vzpomenout. Jako by nic nebylo. Před tím hlasem. Před nutností zabíjet.
Šel ulicí a zmateně se rozhlížel kolem, rukojeť nože bezmyšlenkovitě svírajíc pod kabátem. Mlhavý pocit blízkosti. Byl tu někdy? Kdy? Na tom teď už nezáleží. Možná někdy jindy. Ten hlas říká zabij tak půjde a zabije tu ženu. Pak snad bude mít klid.
Došel až ke dveřím domu. Uvnitř ji najde! To věděl určitě, ale nevěděl, jak to ví. Natáhl ruku ke zvonku, zaváhal a spustil ruku zpátky. Automaticky zašmátral v kapse, vytáhl svazek klíčů a jeden z nich zasunul do zámku.
Jistě! To je jeho dům! Ale co ta žena? Zabij! Ten příkaz ho málem srazil na kolena. Na té ženě nezáleží. Možná ji kdysi viděl, ale teď ji zabije.
Pomalu otevírá dveře.
„Miláčku! To jsem ráda, že Tě zase vidím! Kdes byl? Tolik jsem se o Tebe bála!“
Žena jej pevně obejme rychleji, než stihne vytáhnout nůž.
Sakra, co tak blbne? Proč tak překáží? Copak neví, že ji chce zabít? Ne, asi ne.
Zabij! Ale copak to jde, když nemá volné ruce? Když ta žena tak mile brebentí?
Zabij! Jemně ji od sebe odstrkuje a vytahuje nůž. Velký nůž. Hezký, tomu ani kosti nebudou klást odpor. To věděl.
Ta žena se na něj dívá. Velkýma, modrýma očima, které měl vždycky tak rád.
Zabij! Ale vždyť to je…
Zabij!! Pomalu zvedá ruku s nožem nad hlavu. Ona neutíká, hrůza toho pohledu ji ochromila.
Zabij!!! Stačí jen jeden pohyb a bude klid, žádný hlas, žádné příkazy…
Ruka se pomalu dává do pohybu…
Na zem skápla krev.
*
Postava v kápi vzhlédla od monitoru.
„Konec. Netušil jsem, že k tomu bude mít odvahu. Měli jsme ho pod kontrolou až do posledního okamžiku, ale…“
Druhá kápě pokývala hlavou.
„Škoda každé duše, ale občas se to stane.“
„Ale co bude s ní? Nemůžeme ji nechat naživu.“
„Už školíme jejího milence, který vše uvede do pořádku. Naštěstí tou morální zábranou jménem láska netrpí.“
| 
