Byl to velký korunní sál, ale zbyly v něm jen dvě postavy. Šašek seděl na studené zemi tři schody pod plošinou s trůnem a na trůně seděl unavený král. Po stranách místnosti hořely pochodně a dávaly oběma nespočet různých stínů. Byl večer, pomalu přicházela noc.
Ozvalo se zabušení na dveře do sálu. Král smutně sklonil hlavu a pokývl na šaška, který se zvedl a přešel k vratům, aby vpustil návštěvu dovnitř. Dobře si ji prohlédl. Host byl vysoký, celý v černém rouchu a na kamenné podlaze síně jeho kroky vydávaly skřípavý zvuk. Šašek stiskl rty a odvrátil od příchozího hlavu, aby ten neviděl slzy v jeho očích. Neboť hostem byla smrt a přišla si pro krále, jeho pána.
Skřípavé kroky naplnily síň náznakem smutku, jak postava přecházela k trůnu. Zastavila se přímo pod ním. „Králi, už nezbývá mnoho času,“ řekla. „Musíme jít.“
„Dejte mu ještě chvíli, prosím vás.“ Šašek se pomalu vracel od dveří. „Jen chvíli, aby se rozloučil se…,“ Šašek udělal pomlku: „aby se rozloučil.“
Král mlčel. Choulil se ve svém trůně, překrýtý pláštěm, a díval se na smrt.
„Nezbývá už mnoho času,“ zopakovala ta, ale zůstala na svém místě. Nastalo ticho.
„Ještě ne. Ještě nejsem připravený,“ zašeptal král. „Ještě nejsem připravený…“
„A kdy budeš?“ zeptala se smrt.
Král si promnul čelo rukou a sklonil oči k zemi, na šaška. „Připraven na smrt,“ řekl tiše. Šaškovi zacukal dolní ret. „Dej mi chvíli, smrti. Dej mi ještě chvíli života, abych odešel v míru, víc nechci.“
Šašek se na smrt prosebně podíval.
„Nezbývá už mnoho času,“ odpověděla.
Král zavrtěl hlavou a zkřivil tvář. „Nechci zemřít, smrti. Ne takhle…“ Zavřel oči a opřel si hlavu o trůn. „Jsem sám.“
Šaškův dolní ret opět zacukal. Rychle si červeným rukávem zakryl tvář a otočil se.
„Nemohu za to, jak jsi žil,“ řekla smrt.
„Vzala jsi mi ženu a syna,“ řekl tiše král.
Smrt se odmlčela. Pochodně na stěnách kolem sálu prskaly a venku zatím padla noc.
„To byla nemoc.“
„Ano. Z mrtvých těl kolem.“
„Byla válka, králi.“
Král mlčel.
V sále bylo čím dál chladněji. Šašek na zemi najednou zadrkotal zuby.
„Přišel tvůj čas. I král musí někdy zemřít,“ pravila smrt.
Král se zachumlal hlouběji do pláště. „Ano,“ řekl. „Jsem už unavený.“
„Jsi nemocný.“
„Ano, ale nemusím proto přece zemřít! Mohu se uzdravit.“
„Proti stáří není lék.“
Král znovu ztichl. Pochodně v sále prskaly žárem smůlu, ale chlad noci prostupoval kameny a kousal oba muže v místnosti do kostí.
„Mýlíš se. Neumírám.“ Pevně stiskl opěradlo trůnu. „Nejsem tolik starý.“
„Kdo jiný by to měl vědět,“ odvětila smrt, „nežli já.“
„Ale je toho tolik… tolik jsem nestačil… Tolik bych mohl ještě napravit!“
„Nemohl.“ Smrt zavrtěla kápí na hlavě. „Umíráš.“
Král smutně povzdechl. Jedna z pochodní na stěně zablikala a zhasla.
Šašek na studené podlaze pomalu vztyčil hlavu. „Měl jsem nedávno sen,“ řekl tiše. Král se na něho podíval. Nic neřekl.
„Zvláštní sen,“ pokračoval šašek. „Stál jsem na planině v nějaké cizí zemi.“ Král se zavrtěl. „Všude kolem byly stromy, jen na jednom místě cesta. Vydal jsem se po ní. Šel jsem a cítil se…štastný.“
Znovu se král zavrtěl.
„Po chvíli však něco upoutalo mou pozornost; v dálce na zemi, trochu napravo od cesty, něco leželo,“ šašek se rozhlédl po smrti i králi a odmlčel se. „Byla to hlava starého muže, jehož tělo bylo po krk zakopáno v písku.
Přistoupil jsem blíž. Byl naživu. „Dobrý den.“, pozdravil jsem tedy. „Dobrý,“ odvětila hlava. Čekal jsem, ale nevypadalo to, že by hlava chtěla mluvit dál. „Mohu se vás na něco zeptat?“ zeptal jsem se jí.
„Ale samozřejmě, mladíku,“ odpověděla mi hlava.
„Jestli to pro vás není třeba osobní nebo tak… Proč jste zakopaný v písku?“
Hlava se zamračila. „Osobní? Ne, to není osobní. Zakopaný jsem, pravda. Ale proč? Jak to mám vědět?“
„Chcete říct, že nevíte, jak jste se sem dostal? Nebo kdo vás zakopal?“ podivil jsem se.
„Proč by mě měl někdo zakopávat?“ Tu hlava nasadila důležitý obličej. “Možná jsem se zakopal sám. Ano, to bude ono. Zakopal jsem se sám, už před dlouhými věky, zřejmě. Je to nějak důležité?“
„Důležité? No, kdybych já byl zakopaný po hlavu v zemi, určitě by mě zajímalo, kdo mi to udělal,“ pravil jsem. „Vám je to jedno?“
Hlava zavrtěla hlavou. „Vždyť říkám, zakopal jsem se sám. Zřejmě. Přece jenom, logicky vzato, proč by mě někdo zakopával do země, že?“ odpověděla mi hlava otázkou.
„No, logicky vzato, proč byste se zakopával do země vy?“ na to já.
Hlava se zamyslela. „Pravda.“
„Takže jsme tam, kde jsme byli.“ Zamračil jsem se, ale ptal se dál. „A to vám to nějak nevadí, být tady?“
Hlava se opět zamyslela.
„Ne. Mně je docela jedno, kde jsem,“ řekla nakonec. „Navíc, jako zakopaný těžko můžu jinam, ne?“
„Pravda. A nechcete třeba, abych vás vykopal?“, nabídl jsem se.
„Vykopal?!“ Hlava se vyděsila. „Tak to v žádném případě!“
„Proč ne?“
„Co bych dělal, nebýt v zemi? Jsem zakopaný už tak dlouho, že si nejsem jistý, co by se dělo. Možná se s mým tělem zatím stalo něco příšerného…nějaká změna. Strašlivá. Děsuplná transformace, třeba. Kdo ví. Ne, já radši zůstanu tady, pěkně po krk v zemi, děkuju pěkně,“ pravila hlava.
„Takže vy tady zůstanete trčet, protože kdybych vás vykopal, mohl byste zjistit, že jste se změnil v něco jiného než si myslíte, že jste?“ řekl jsem já. „I když možná už se to stejně stalo a vy tím, že zůstanete zakopaný, to jenom neuvidíte. Je to tak?“
„Přesně,“ pravila hlava.
„A taky kdybych vás vykopal, mohl byste jít, kam by se vám zachtělo. Nevěděl byste, co dělat, mám pravdu? Tak radši zůstáváte v zemi, abyste se sám před sebou…ospravedlnil. Když jste v zemi, kam byste mohl jít. Mám pravdu?“
Hlava znovu mrkla. „Máš mě přečteného, hochu,“ řekla mi.
„A vám to nevadí, když to sám o sobě víte?“ napadlo mě.
„Nijak zvlášť,“ pravila ona.
„Mně by to teda vadilo,“ já na to.
„To je pravda. Tobě by to vadilo.“ Hlava se zavrtěla. „Mně ne.“
Zamračil jsem se. „Ale vždyť…Je toho tolik, co můžete udělat, kam můžete jít!“
Král se zamračil. Šašek mluvil dál.
„’Kdybych nebyl zakopaný v zemi,’ řekla hlava.
„Vykopu vás!“
„Ne. Nechci. Nechápeš to? Chci tady zůstat.“
„Ale proč?!“
„Tu hlava ztichla,“ pokračoval šašek. „Pak řekla velice potichu: ‘Když nemáš kam jít, je jedno kam jdeš, chlapče. Je dokonce jedno i kudy jdeš. A taky a to je nejdůležitější, je jedno jestli vůbec jdeš.‘
Sklonil jsem hlavu. Došlo mi, že o hlavě, se kterou jsem mluvil, nevím nic.
„Je to tak, chlapče. Já nemám kam jít, takže je stejně jedno, jestli tady zůstanu trčet nebo ne,“ řekla.
Mlčel jsem. Byl jsem zaražený a smutný a nevěděl, co říct.
„Nedělej si se mnou těžkou hlavu.“, řekl ten muž v písku. „Já jsem jenom jeden člověk. Jeden člověk, který je zakopaný v písku. Nic neznamenám. Netrap se kvůli mně.“
Podíval jsem se hlavě do očí. Byly klidné, modré a vyrovnané. „Jenom jeden člověk“, zopakoval muž a pak zavřel oči. „A teď jdi pryč. Chci tu být zase sám.“
Šašek sklonil hlavu a potichu dořekl.
„V tu chvíli jsem se probudil.“
Opět zavládlo ticho.
Borové louče na stěnách pomalu hořely a venku na nebi svítil měsíc.
Král mlčel a díval se na zem.
„Musíme jít,“ řekla smrt.
Šašek seděl uboze na kamenech podlahy a díval se upřeně na krále.
Ten stále mlčel.
„Musíme jít,“ opakovala smrt. „Umíráš.“
Král se podíval na šaška.
„Kam až může dojít muž, který nemůže jít,“ zašeptal. A podíval se na smrt.
„Šašku,“ řekl pomalu, „mám pro tebe úkol.“ Šašek z krále nespouštěl zrak.
„Ano, pane. Cokoliv,“ zamumlal nešťastně.
Král přejel pohledem ze smrti na něj. „Chci aby ses stal králem.“ Šašek zalapal po dechu. „Ne, nediv se,“ pokračoval umírající muž, „není nic k divení. I já býval šaškem, než zemřel můj pán. Mnoho králů bylo.“ Slabě se usmál. „Já teď jen předám žezlo dál.“ Pokynul na smrt. „Pamatuj si, co se stalo,“ řekl. „Teď jsi král.“
Smrt se pohnula.
Šašek se díval. Černé roucho zašustilo a vzduchem se mihla čepel kosy. Zhasla další louč. Šašek se vzlykotem sledoval, jak černý stín prochází vraty na konci síně.
Všechny zbylé louče zhasly do hodiny.
Byl to velký sál, ale zbyl v něm jen jediný člověk. Uplakaný král se choulil na studené zemi tři schody pod plošinou s trůnem a na trůně seděl mrtvý klaun.
(23. 6.2003)
|