Sonet CDLXXVIII.

 

Dlouhé kleště procházejí líně dubnem,

je chladno, sotva náš ptáček ještě zazpívá,

tož sedíme smutni u píva

a čertům po čertech je fuk, že žalem hubnem.

 

Bez ztopoření žvásty ipsujem, vše prubnem,

jsme banda hoven, jsme koprofágů obživa –

sežerte nás, sežerem vás, nic víc už nezbývá.

Ať chcípnem! na Měsíci, v opojení chlubném.

 

Vymiškováni ve stínu sassafrasu,

navždycky namydleni a přitom u zdroje,

mateme směry. Kudy je nejprv jíti třeba?

 

Že teď, teď vesmíru je třeba dobýt krásu,

na Marsu nalézt snad zbrusu nové úkoje...

My kleštěným žalem hubnem – a jinde chybí chleba.