Je zádumčivo, ticho, tklivo

v tom čase dešťů jako pomsta

i pták už ztratil dávno cestu

jak ztracená je potom žena

která už dávno nemá křídla

Na noc se k spánku uložila

hned za zádveřím na lavici

kde odjakživa lehávali

žebravé ženy, lupiči a mniši

Rolničky na obojku ženy

značí, že ona polem

statkem, pachtem

ona že vlastněna 

Tak málo dehtu na zvoničky

ať nevyhoří ten zvon v tobě

na který pořád zpolehounka

občas si zvoníš, přivoláváš

jakoby k nešporám

kočár a koně, svíčky, šály

dřevěnou mísu na jablka

tesařským dlátem do dřeva

lísteček za lístečkem

až v lesích celá jabloň planá

a leckdo zlehka zajíkne se

nad pokřiveným bílým stromem

zvonicí v polích osamělou

v kterou ta žena zakletá.