ten černý kámen
cos mi tenkrát dal

přes útěky od tebe
a k tobě
přes všechen kal
eruptivních drah
žhavými barvami
tříštících
souběhy mořských vln

ten kámen!
vrácený je
znovu
šíjí trpce těžkaný
- rozepnout nelze
co bylo jednou
dáno jako dar

(někdy v noci
se do něj
propadám
a skrz něj ...
- ta čerň jako
tíha konečná
vtahuje každý stín
- ty černé tváře
vevnitř rozbujele
živené
- všechny tečou proudem
... donikam
a já otvírám

tu bránu
mrtvých k ránu, ránu
ránu!


- nesundám ho
ani kdybych stokrát
chtěla
(znovu bych se rozprostřela
v nezřetelných podobách
táhnoucích mě v protilehlý směry
jako stádo
koní divokkých
bez postrojů
beze psů
co ženou do středu)

nesvedu se provlíkat tím
kamenem tak
potichu aby
druhý břeh se nezatřás
(zrcadlově
vibrace obou
břehů hází
vodou proti
proudu
a zřídla horká
horká tryskají pak
ode dna)

a tvé divé stádo kluše
pláží něžných ulit
stočených