Chce-li se Muž bez minulosti považovati jen za část prostoru v jakémsi větším prostoru, nikdy se mu nepodaří odtrnouti se od toho, co nazýváme s takovou hrdostí lidskostí /či humanitas, chcete-li/. Snad je to přílišný nával determinismu, ale samo myšlení, které se odehrává v Mužově mozku právě v těchto vteřinách, není jen vlastností hmoty, ale pokud otočíme tezi a dovedeme ji do důsledku: hmota je vlastností života.
Fascinující, jak hmota ve své živosti dospěla již tak daleko, že začala verifikovat sama sebe a hledat svoji podstatu. Dokonce je již schopna se organizovat a programovat. A jak má potom jeden existovat, když tu si uvědomuje svoji kauzalitu a fyzikálně chemickou podstatu privátní i globální existence a večer se má něžně pomilovat se svojí nastávající? Lidské, až příliš lidské! Nebo jen přespříliš geniální?
Muž bez minulosti se obává, že se mu z toho nepodaří vyhrabat ani obrácením svého zarputilého myšlení k něčemu užitečnějšímu a bude se snažit třeba znovu promyslet základní otázky možností lidského poznání či jiné fundamentální kategorie. To nejdůležitější, čeho musí dosáhnout je jen obyčejná dovednost, jakých si za život osvojí tisíce, některé obtížnější, jiné jednodušší. Musí se naučit existovat normálně, standardně, tak jak jest v této společnosti zvykem, aby přežil a byl. Zároveň to ale nesmí vzdát s rozpornosti svých myšlenek a jejich širokého divergentního rozptylu.
Stejně ví Muž bez minulosti ,že vše, co zde produkuje, jsou jen omyly a infantilnosti, ale zašel již v sebekritice příliš daleko, než by si mohl vůbec připustit, kde a jak žije - včetně faktu založenosti jeho civilizace na dialogu, na trhu myšlenek, kam i on své dává a posílá je bojovati o přežití a odkud přijímá již vyselektovaný a probraný odpad, který je mu s kuchařskou hrdostí cpán jako ten nejlepší vývar z idealitického Eintopfu.
Nakonec Muž dospěje stejně jen k opětovnému uvědomění si své pokračující schizofrenie, projevené schopností psát slova a dokonce i celé věty, aniž by alespoň trochu musel si sáhnout do paměti a zaměstnati své ego, superego a klidně i libido a projevil se jako vzorek jedince, kterému vůbec nevadí, že jeho myšlenka je již někde úplně jinde, než bylo jejím záměrem na začátku právě psané věty.
Mimoto by mohlo být docela zajímavé napsat pár řádků v pořádném psychedelickém stavu a sledovat, jak se chová vlastnost hmoty, pokud má pocit, že chemicky navozená levitace se rovná skutečnému opuštění našeho materiálního těla - ek-sistenci.
Snad by si měl Muž bez minulosti začít pomalu psát koncept parte, protože pokračující uvědomování si nebytí řádu začíná suverénně metastazovat kam jen se dá. Stárne, protože úplně zapomněl kolik již přečetl a měl by tedy také něco vyprodukovat. Neb zdá se, že nadměrná konzumace intelektuálních keců vede k tvrdnutí mozku a tím i k jisté smrti, která bude asi jediným skutečně existenciálním zážitkem trapného a nudného Mužova života.
Ten nyní odchází…aby se zase mohl vrátit, až začne voda stoupat, ale bude stále dost času, překročit Styx a pořádně si tam na druhém břehu zasouložit, než se za řeku budeme muset přestěhovat natrvalo….

Tento příběh odehrál se léta páně včera v minulosti hluboké a temné jako noční rychlík z Freibugru do Berlína.

Další parte

Když se dnes náš Muž zamyslel nad svojí existencí, nezbylo mu, nežli konstatovat, že je nejen Mužem bez minulosti, Mužem bez paměti, ale i Mužem bez bytí.
Je Mužem s nicotou. Jeho nastávající.
Mělo by mu připadat jako tragédie, že je vlastně nicotným, ale Muž moc dobře ví, že když on je nicotný, pak tím bezpochyby dává jistému okruhu jiných Mužů možnost, aby byly Muži s něčím, klidně ať si třeba říkají Mužové s bytím.
Jde o natolik velký zlom v životě Muže bez minulosti - nyní i Muže bez bytí -, aby si od této vteřiny připadal důležitým?
Snad! Jak si ale má připadat utilitárním, když je vlastně Nic, nicota?
Pokud si vzpomíná, kdysi mu maminka četla v minulosti, kterou samozřejmě nemá, pohádky od nějakého Martina, jenž psal o tom, že Nic nicuje. Ano, měl rád ty okamžiky, kdy hlavou honily se mu otázky fundamentální existence a v sobě cítil ještě tu jinošskou touhu po formulaci řádu. Tehdy měl i víru, že právě on je vyvolen k překročení z nicování do bytí, aby se stal vrženým a tím byl i Ježíšem, Spasitelem všech filosofujících duší, protože jim bude konečně moci zvěstovati, že nic nicuje ,tedy nic není, a jsoucno je a bytí taky a obojí dohromady mají povahu, vlastnost, dějiny, existenci a zajisté i vůli, protože jinak by nebylo možno, aby na nás působili jen tak z rozmaru. Musí přeci tím, že nám neustále vnukávají myšlenky, sledovati jistý záměr a napínají veškerou svoji vůli a chtění, aby s člověkem uskutečnili to, co je dle jejich náhledu nejlepší a morální - potud i ospravedlnitelné před člověkem jako takovým.
Bohužel však Muž bez bytí brzy ztratil víru ve svoji spasitelskou roli, ač měl v zádech oba své staré známé - bytí i nicotu, až po zuby ozbrojené odhodláním. Muž bez minulosti si uvědomil, jak v dávných dobách lidé přisuzovali Bohům lidské vlastnosti a očividně se to tak vžilo člověku pod kůži, že si později začínal vymýšleti i nelidské vlastnosti, atributy mimo čas a prostor i to vše, co si byl schopen představit. Leč popis Boha a jeho hominizace jsou nadále jen nudou zbožných myslitelů i všelijakých mystiků.
Proto nyní, když chtěl Muž bez minulosti hovořiti o bytí, nicotě a jsoucnu, zjistil náhle, že ani po tisíciletích nepokročil člověk dále než domorodci, kteří poprvé v životě uvidí vrtulník a udělají si z něj své božstvo a na důkaz úcty k neznámému pomalují všechny skály v dosahu létajícími předměty a začnou banánové listy svazovat do tvaru vrtule, aby na nich upalovali bližního svého.
Muž bez minulosti chtěl tak moc vyprávět jako Ježíš kolem sedícím o bytí a nicotě, ale nedokázal ze sebe vypravit slova, aniž by si neuvědomoval s každou hláskou, jak z absolutního činí lidsky zrůdné a poplatné naslouchající societě. A tak jediné, co vůbec mohlo vyplynout z jeho úst, byla otázka, zda jest možno druhému sděliti cokoli o bytí a nicotě? Tím se pochopitelně vrátil k jedné z těch homosexuálních filosofických otázek, jež se neustále pronásledují a chvíli nekontrolovány smilní spolu o sto šest, jen aby stihly podle nového zákona o registrovaném rozporu ještě disimulovati nějakého dogmatického zmetka, kterého nakonec ta či ona tlupa hominidů deleguje na Boha, v jehož jménu se začne mlátit hlava nehlava.