Byly mi čtyři roky.

Věřila jsem na Ježíška (v těch letech na to má jeden právo).



Nějak jsem si představovala, že je to takovej ježek (asi od toho jež). Co nosí dárečky napíchnutý na bodlinkách.



Až jsem našla u babičky v knihovně starou modlitební knížku, kde byl vyobrazen Ježíš přikurtovanej na kříži. Notně krvácel.



„Babičko, kdo je ten pán?“ zněla záludná otázka.

„To je Ježíš,“ pravila babička.



„Ježíš?“ podivila jsem se (jako správná budoucí jiskřička a pionýr).



„To je ten Ježíšek, co vám nosí na Vánoce dárečky,“ vysvětlovala babička.

„Aha…“ (v mém dětském mozečku nastal chaos)



„A to, když jsou Vánoce, tak ten Ježíš sleze z toho kříže a jde rozdat dětem dárečky?“ nechápala jsem.

„No,“ odvětila rozumná babička.



„A pak zase jde zpátky a přibijou ho na ten kříž?“ kontroluju.

„Přesně tak,“ uzavřela.



Do té doby jsem Vánoce nesnášela (považte, když se těšíte na autíčka a panenky a dostanete hránkový punčochy, oteplovačky a spodní prádlo...).



Teď jsem však chtěla aby Vánoce byly pořád – aspoň se může Ježíšek pořádně proběhnout – usoudila jsem.





Nám dětem



Simonka 12.3.04