Když zastaví se náhle čas

     Bylo strašné vedro. Po silnici kráčel mladý pár a nezdálo se, že by jim to nějak vadilo. Emilia a Nicolas pochází z Anglie. Přijeli sem na dovolenou, neboť si přáli poznat český venkov. Emiliina  matka byla původem Češka, ale v osudném roce s celou rodinou emigrovali do Anglie. To ona jim  doporučila tento výlet a Emilia s ní nadšeně souhlasila. I ona chtěla poznat tuto nádhernou zemi, jak se o ní vyjadřovala její matka.  Proto se rozhodla, že letos o prázdninách navštíví Čechy. Zeptala se Nicolase jestli pojede s ní. Souhlasil. Cítila, jak moc ho miluje. Říkávala, že jsou takové spřízněné duše. Ani Nicolas totiž není čistokrevný Angličan a to je navzájem spojovalo. Jeho otec je Ital. S Nicolasovou matkou se poznali na jedné pláži v Bibione. Byla to láska na první pohled! A z této veliké lásky se narodil  Nicolas. Nebylo jim však přáno. Po nějakém čase se rozvedli, matka je opustila a vrátila se zpátky do Anglie. Nicolas do svých sedumadvaceti let trávil čas u svého otce v Itálii. Jeho matka však  na něj nezapomněla. Měla výčitky, že si Nicolase nevzala k sobě, ale její přítel neměl pro děti pochopení. Chtěl jenom ji. V té době byla moc zamilovaná a pro svou lásku obětovala i svého syna. Teprve když pominulo to příjemné opojení z lásky,  pochopila,  jakou udělala strašnou chybu. Chtěla ji napravit. Nicolas však o ní  nechtěl nic vědět. Proto ji nesmírně překvapilo, když  za ní před půl rokem přijel a chtěl u ní zůstat natrvalo. V té době potkal Emilii.  Vypadala jako moc hodné děvče. A navíc ty její blonďaté vlasy  po ramena... Ne, to nemohl přehlédnout. Už jsou spolu půl roku a oba jsou velmi šťastni a věří, že jsou stvořeni jenom pro sebe.

Jenom ti Nicolasovi kamarádi, kteří za ním občas jezdí z Itálie, se Emilii moc nelíbí. Neví proč, ale nemá z nich moc dobrý pocit. Navíc spolu mluví jenom Italsky a ona jim vůbec nerozumí. I Nicolas se po jejich návštěvě chová jinak. Bývá zamyšlený a na Emilii je dost nevrlý. Ještěže nejezdí tak často, napadlo ji mnohokrát. Pak se ale stydí za svou sobeckost. Vždyť jsou to jeho známí, které má rád. Emilia by se taky nevzdala svých kamarádů a on to po ní ostatně ani nechce. Ne, má ho ráda i  s jeho Italskými přáteli.  A teď spolu pojedou do Čech , kde budou jenom sami dva. Strašně se těšila!

Emilia vytáhla z batohu láhev s pitím a podala ji Nicolasovi. Na chvíli se zastavili a kochali se krásou slunečnicového pole, úžasně ladící s modrou oblohou, která byla toho dne bez jediného mráčku. Políbili se. Emilia zatáhla Nicka do pole. Chvíli se tam spolu mazlili. Byla to její nejhezčí dovolená. Jižní Čechy jsou skutečně překrásné. Teď už chápe, proč se chce její matka tolik vrátit! Když se sebe dostatečně nabažili, pokračovali dál v cestě.

- Podívej, ukázala Emilia směrem k lesu. - Je tam rybník, nepůjdem se vykoupat?

Nick ji však nevnímal. Zeptala se ho proto, na co myslí. Neodpověděl jí. Políbil ji do vlasů a řekl,  že na koupání je už pozdě. Musejí přece ještě někde rozdělat stan. Byla zklamaná. Tušila, že s Nickem není něco v pořádku. Je zamlklejší víc, než kdy jindy. Ale to ta poslední návštěva jeho kamarádů!

Chvíli před tím, než odjeli na dovolenou za nimi přijel Bernard a s ním ještě jeden kamarád, kterého Emilia vůbec neznala. A právě s ním se Nicolas strašlivě pohádal. Nikdy ho neviděla tak rozzuřeného. Dokonce poslal Emilii pryč. Přišel za ní až večer a poprvé se spolu pohádali. Měla o něho strach. Co se to s ním děje? Druhý den za ní přišel a moc se jí za všechno omlouval. Odpustila mu. A  teď jsou spolu na vytoužené dovolené. Jenom Nicolas je každou chvíli myšlenkami někde jinde a  Emilia je z toho smutná. Nick to věděl. Nechtěl, aby se kvůli němu trápila.

Kdysi měl velký malér. Už je to dávno. Ale pořád se to s ním veze. Nechtěl do toho Emilii tahat. Sehnul se k zemi a utrhl tam polní kvítko. Opatrně ho zasunul Emilii za ucho. Usmála se na něho. Je tak krásná, napadlo ho. Ne, Emilia se nesmí nic dozvědět. Vzal ji kolem ramen a dál spolu kráčeli po silnici, kterou lemovaly  pole a stromy. Všude byl nesmírný klid.  

V dálce se k nim pomalu blížilo černé auto. Sledovalo je už dlouho, aniž by o tom ti dva věděli. Najednou prudce zrychlilo a s pískajícími brzdami zastavilo až přímo u nich. Emilia se strašně lekla. Pak z auta vyskočili dva muži a násilím je nacpali do vozu. Emilia byla v šoku! Podívala se na Nicka a ten na tom nebyl o moc lépe. Proboha co se to děje?! Kam je vezou?! Jeden z mužů se na ně otočil dozadu. Mluvil k Nicolasovi. Italsky! Emilia byla zoufalá. Viděla jak je Nick zmatený. Všimla si, že se mu třepou ruce a hlas. A ona mu nemohla pomoci, neboť nevěděla o co jde. To bylo jen jeho tajemství. Zatímco oni se mezi sebou hašteřili řečí, která ji nic neříkala, si očima prohlížela interiér vozidla. Ke svému zděšení zjistila, že v jedné z přihrádek leží zbraň. Zatajil se jí dech. Snad je nechtějí zabít? Začalo jí být špatně a motala se jí hlava. Nick se pořád hádal s těmi muži a Emilie si moc nevšímal. Snažil se je o něčem přesvědčit. Asi marně. Spor mezi nimi nabýval stále větší intenzity. Jeden z nich se neudržel a přiložil Nicolasovi zbraň k čelu. Emilia zděšeně vykřikla a pak se rozplakala. Začala hystericky křičet a nadávat, i když věděla, že jejímu slovníku budou jen stěží rozumět. Poté muž uklidil zbraň zpátky do přihrádky a něco Nickovi řekl. Nick se obrátil k Emilii a objal ji.

- Emilie, miláčku, buď zticha, prosím tě. Nic se ti nestane, to ti slibuji. Musíš mi  věřit.

Podívala se na něho se slzami v očích.

- A tobě?

Po krátkém zaváhání zavrtěl hlavou a dál jí utíral slzy.

Emilia se trochu uklidnila. Ani nevěděla proč, ale hlavou jí proběhl nedávný rozhovor s Nickem. Tenkrát se ho zeptala, proč se chtěl odstěhovat do Anglie. Všechny kamarády a známé má přece v Itálii. Matku  téměř neznal a opustil otce, který se o něho celý život staral. Tak proč?! Bylo jí to divné. Ale Nick o této věci nikdy nechtěl mluvit a tak to Emilia nechala být a dál se neptala. Teď toho litovala.  Měla neodvratný pocit, že tato situace úzce souvisí s jeho náhlým odjezdem z Itálie.

 Auto zpomalilo a odbočovalo na polní cestu. Emilia zpozorněla. Žaludek se jí sevřel. Dojeli a ž k jednomu polorozpadlému stavení. Tam zastavili. Vytáhli je ven z auta a dost nešetrným způsobem je odvedli do té barabizny. Prudce do nich strkali až Emilia upadla a rozbila si koleno. V té chvíli však bolest moc nevnímala. Uvnitř ji svázali a přes ústa ji dali černou pásku. Plakala. Třásla se po celém těle. Nechali ji tam samotnou a Nicolase odvedli do druhé místnosti. Nevěděla co se tam děje. Slyšela jenom hlasy z nichž občas poznala i Nickův.  Tušila, že jejich situace není nikterak růžová. Začala se modlit. Myslela na domov. Na rodiče. Jestli je ještě někdy uvidí. Zrovna dneska jim poslali pohled, že v pořádku dojeli, že se jim tu moc líbí a že se nejspíš zdrží o týden déle. V duchu se nad tím musela pousmát. Ani je nebudou hledat. Budou si myslet, že si pořádně užíváme a nepřejem si být nijak a ničím rušeni. Slzy ji pomalu stékaly po tváři.

 Z myšlenek ji vytrhl až Nickův bolestný výkřik. Probralo ji to. Ne, to ne!, křičela v duchu. Slyšela jak do něho mlátí. Ty tlumené rány, které se ozývaly z vedlejší místnosti, ji vyprovokovaly k tomu, aby se pomalu začala sunout po zemi a dostala se tak k vedlejší místnosti. Musela vidět, co se tam děje! Ale šlo to tak strašně pomalu. Svázali ji teda pořádně! Cítila jak jí písek a drobné kamínky, kterých bylo po zemi spoustu, dřely loket a kolena až do krve. Ale Nickovi neustálé výkřiky ji hnaly dál jako stroj. Pak uslyšela několik výstřelů. Zastavilo se jí srdce. Cítila jak jí od nohou polévá studený chlad. V ústech měla najednou sucho. Křik z vedlejší místnosti  náhle utichl. Čas jakoby se pro ni  zastavil. Po pár vteřinách, které ji připadaly jako věčnost se probrala, nabrala všechny síly, které ji ještě zbyly a doplazila se na místo, odkud dobře viděla do vedlejší místnosti. Tři muži stáli zády k ní a  o něčem se hádali. Ale kde je... V tom ho spatřila. Zorničky se jí hrůzou úplně rozšířily. Nick ležel na zemi v kaluži krve. Jeho obličej byl celý krvavý s útrpným výrazem ve tváři.  Byl mrtvý! Kdyby nevěděla, že je to on, ani by ho nepoznala. Seděla  na zemi a jen na něho zírala. Nic kolem nevnímala. Jakoby se celý svět zmenšil jen na prostor mezi ní a Nickem. Měla před sebou jen jeho bolestný  obraz. Tělem jí projela hrozná zimnice. Nemohla to stále pochopit. Ale může to člověk vůbec pochopit? Vždyť ještě před chvílí ji objímal, plánovali spolu budoucnost. Kdo mohl tušit, že Nick před sebou žádnou budoucnost nemá?! Je mrtvý. Ale vždyť jí slíbil, že... Nechal ji tady samotnou. V cizí zemi s partou zabijáků. Teprve teď si položila otázku co vlastně udělají s ní?  Dostala strašný strach. Tak strašný strach, jaký za celý svůj život nezažila. Jakoby si teprve teď uvědomila celou tu hrůznost! Začala křičet. Dostala záchvat  Byly to sice jen tlumené výkřiky, protože páska přes ústa jí ani víc neumožnila, ale i to stačilo k tomu aby si jí konečně všimli ti tři.  Ona je však nevnímala. Nevnímala vůbec nic. Nevšimla si proto,že je její přítomnost dost zaskočila.

 Nebyly rádi. Tohle neměla vidět. Co teď s ní? V prvé řadě ji musejí uklidnit. Jeden z mužů přistoupil k Emilii a prudkou fackou ji srazil k zemi. Zabralo to. Emilia se uklidnila. Potom jí píchli nějaká sedativa. Nebránila se. Vzdala to.  Po nějaké chvíli jí místnost z cihel splývala v jednu  velkou šmouhu.

Probrala se až v autě. Ležela na zadním sedadle. Ruce a nohy měla strašně těžké. Ale nejtěžší ze všeho byly její víčka. Podařilo sejí otevřít oči. Nechápala kde je. Zhluboka se nadechla. Ten pach v autě... Vzpomněla si. Ale raději by nevzpomínala. Všimla si, že už není svázaná. Měla strach se pohnout. Vypadalo to, že je v autě sama. Tomu moc nevěřila, tak hloupí nejsou! Opatrně pootočila hlavou a i přes okolní tmu zahlédla koruny stromů. Nejspíš stojí někde v lese. Ale kde jsou? Pokusila se posadit. Z okénka zahlédla nějakou dřevěnou chatu. Svítilo se tam.

Vedle auta stál jeden z nich. Zády k autu a kouřil. Kde byli ostatní netušila. Teď bylo rozhodující, že on je tam sám. Všimla si, že dveře auta zůstali pootevřené. Něco ji napadlo. Srdce ji splašeně bilo. Jestli to nevyjde, bude to nejspíš její jistá smrt! Ještě na okamžik zaváhala. Pak se nenápadně přisunula co nejblíž k pootevřeným dveřím. Nabrala všechny své síly a kopla do nich. Dveře se rozletěli a srazili k zemi toho muže. Než se stačil vzpamatovat vyskočila Emilia z vozu a silným úderem ho kopla do stehna.  Netušila kolik síly se v ní skrývá. Slyšela jak mu praskla kost a on šel s bolestí k zemi. Ještě když se skláněl nad zemí ho silně kopla do hlavy. Nohou jí projela prudká bolest. Muž se svalil na zem a nehýbal se. Dala se do běhu. Noha ji pekelně bolela. Cítila, jak jí opuchá. Ale nevnímala to. Musela utíkat. Nevěděla kam běží, nevěděla, kde je. Věděla jenom jedno, že teď má šanci. A jestli ji promarní, tak druhou už nedostane. Po pár metrech vběhla do lesa. Větve stromů ji škrábaly do tváře. Několikrát upadla. Byla tak strašně vysílená. Přestal ji stačit dech. Musíš!, povzbuzovala se. Les začal houstnout. Neviděla ani na krok. Ale stále běžela. Jak dlouho vlastně běží? Deset minut, dvacet?Nedovedla to spočítat. Ale věděla, že sebevětší vzdálenost není dostatečně veliká, aby mohla říct, že je v bezpečí. Strach ze smrti ji hnal stále dál. Neustále se otáčela, jestli za ní někdo neběží. Najednou šlápla do prázdna. Druhá noha se jí podlomila a ona se skutálela ze stráně dolů. Když dopadla, hlavou se silně udeřila do kamene, který tam vyčníval. Emilia zůstala bezvládně ležet a její blonďaté vlasy pomalu protkával červený potůček krve. Celý svět jí náhle zmizel.          

_______

    Toho dne seděl doktor Moravec, jako obvykle před začátkem své služby na klinice, v parku. Bylo to jeho oblíbené místo. V nedalekém novinovém stánku si koupil noviny a informoval se o dění u nás a ve světě. Již třicet let pracoval na psychiatrické klinice, kde byl uznávanou kapacitou. On sám si však na tituly nepotrpěl. Měl rád dobře odvedenou práci a to vyžadoval jak u sebe, tak u svých podřízených. Díky tomu si získal respekt. Rád chodil do parku a četl noviny. Alespoň nějaké odreagování od těch nešťastných lidských osudů, které mu denně procházely pod rukama. V mnoha případech se stal úspěšným. Avšak ne vždy se léčba povedla a právě nad těmito případy často přemýšlel a nedali mu spát. Z četby ho vyrušil hlouček dětí, který si hrál opodál. S úsměvem jim podal míč. Měl rád děti. Sám žádné neměl neboť jeho manželce nebylo přáno stát se matkou. Ze začátku z toho byli oba velmi nešťastní. Později se však smířili se svým osudem a i bez dětí měli spokojené manželství.