Není všechno zlato, co se třpytí

       Představoval jsem si krásnou písčitou pláž s azurově modrým mořem a dvoumetrovými vlnami, které se lehce odrážejí od skal. A to vše prosluněné paprsky slunce, které příjemně hřejí. A já se v tom nádherném ráji proháním na své jachtě, která má všechno to vybavení, co si jen člověk může přát.

Narazil jsem vorem do mola. Ztratil jsem balanc a spadl do té žumpy, které se u nás říká rybník. Sen o ráji zmizel v nenávratnu. Na břehu jsem ještě nějakou chvíli vytahoval řasy, které se mi dostaly za plavky.

To je ale sajrajt, pomyslel jsem si a štítivě jsem odhodil chumáč řas na zem. Kdepak moře, to je jiný kafe! Mávl jsem nad tou myšlenkou rukou. Rozpleskl jsem se na trávě a čekal až mě slunce osuší. Dál jsem si nerušeně snil o ráji.

Probraly mě až nepříjemně studené kapky, které se odrazily od dvou krásných holek, které celé mokré proběhly kolem mě. Unaveně dosedly na deku, kterou si mezi tím co já jsem spal, rozprostřely kousek ode mě. Byly to opravdu zajímavé kousky. Hlavně ta blondýnka by stála za hřích! Mlsně jsem si olízl rty. Všiml jsem si, že mě pozorují. Přistiženě jsem otočil hlavu. Začaly se smát a říkaly něco o vesnických buranech. Poté si svlékly horní díl plavek a začaly se opalovat jen tak. Kousek od nich seděla parta mladíků, které tato dvě stvoření také dost zaujala. Nenápadně se přisunuli blíž k nim, aby mohli lépe zhodnotit jejich výbavu.

– Fíha, řekl obdivně jeden z nich.

Dívky se na sebe podívaly, pak daly oči v sloup a opalovaly se dál. Tohle gesto však chlapce nijak neodradilo a dál se snažili o nějaký kontakt s nimi. Docela mě bavilo je pozorovat. To jejich nejisté přešlapování kolem a ne a ne s nimi navázat řeč. Když jsem se rozhlédl kolem, zjistil jsem, že opravdu nejsem sám, koho tak učarovaly. Ten tlustej chlap naproti taky vypadal, že by se s chutí zakousl do něčeho jiného,než je ten řízek, který mu sebou k vodě nabalila jeho neméně tlustá žena.

– Kam koukáš!, hukla na něho. – Snad ne na ty dvě coury nevychovaný!

Nečekala na odpověď a vlepila mu pohlavek až mu zaskočilo a on se začal dusit. To ji však nezajímalo. Její zrak se obrátil na staršího muže sedícího opodál.

– Hele, řekněte jim ať se obléknou. Vždyť to přece není možný, takhle se vystavovat. Já být jejich máma, tak…

Ještěže nejsi, napadlo mě a představil jsem si, jak by asi vypadaly. Přejel mě mráz po zádech. Zamračil jsem se na ni. Znesvětit takovými řečmi něco tak krásného se mi zdálo nepřípustné.

– Proč, řekl jsem. – Vždyť je to hezký!

Sekla po mě pohledem. – Tys byl vždycky prasák, jen co je pravda! Velký štěstí, že tvá máma už nežije, čeho by se to dočkala, lamentovala dál.

Všiml jsem si, že vzteky celá zrůžověla. Vypadala jako spařený prase. Přestal jsem si jí všímat. Tyhle ženský fakt miluju!

– Nemáš cigaretu?, ozvalo se za mnou. Otočil jsem se po hlase. Byla to ta blondýnka. Seděla opřená o lokty a modré oči měla upřené na mě. Pak ukázala prázdnou krabičku od cigaret.

 – Nám už došly, víš? Lehce při tom naklonila hlavu, až se jí pramen vlasů přehoupl přes obnažené ňadro. Vypadala opravdu skvostně! Hodil jsem po nich svoje cigarety. Zajásala. Lehce dloubla do své kamarádky. Ta se líně protáhla a taky se posadila. Napadlo mě, že teď mám jedinečnou příležitost se s nimi seznámit.

– Odkud jste dámy?

Zahihňaly se a podívaly se na sebe.

– Z Prahy, odpověděla blondýnka.

– Takže holky z Prahy jezdí na prázdniny k obyčejným českým rybníkům? Čekal bych vás spíš někde u moře.

Ošily se. – No, měly jsme jet, ale nějak to nevyšlo. A tak tvrdnem tady., ukázala blondýnka ledabyle rukou kolem sebe.

Řekli mi, že tu jsou na prázdninách u babičky. Přemýšlel jsem která babka by tu mohla mít tak hezkou vnučku jako je ta blondýnka. K Hromádkové jezdila kdysi taková cácorka nohatá. Holka nebyla nic moc. Zkoumavě jsem si dívku prohlédl. Nějaká podoba by tu snad byla.

– Nejmenuje se ta tvoje babička náhodou Hromádková?, zeptal jsem se.

Na chvíli zaváhala a pak přikývla.

- Pamatuju si tě, pokračoval jsem v hovoru. – Tenkrát jsi měla krátké vlasy a nosila jsi rovnátka, že?

Odvrátila zrak. Bylo vidět, že jsou jí moje otázky nepříjemné.

– To už je dávno. Nepůjdem si raději zaplavat?, zamluvila pro ni nepříjemné téma a podívala se na kamarádku, která se doteď nijak neprojevila. Vypadala jako že se dost nudí. Ale zaplavat si šla.

Tu blondýnu dnes dostanu!, dal jsem si za úkol. Jinak se mi dneska bude moc špatně spát! Rozběhl jsem se za nimi do vody. Nijak je to nepřekvapilo. Asi jsou zvyklé na neustálou přítomnost mužů. Ostatně to by nebylo na škodu. Alespoň to nebudou žádné začátečnice. Když jsme se ve vodě dostatečně vyřádili, vrátili jsme se zpět na deku. Pozval jsem je na zdejší zábavu.

– A nebude to nuda?, zeptala se ta druhá.

Uraženě jsem pokrčil rameny. Nakonec souhlasily. Podívaly se na hodinky a začaly se balit.

– A jak se vlastně jmenujete? Málem jsem se zapomněl zeptat. -Já jsem Michal., představil jsem se.

První reagovala blondýnka. – Milena ahoj, odpověděla a podala mi ruku.

– Monika., řekla ta druhá, ale ruku mi nepodala.

Zvedla tašku ze země a měla se k odchodu. Milena ji následovala. Ještě mi zamávaly a pak mi zmizely z očí.

    Doma jsem se pořádně vykoupal a připravil. Asi víte, na co. Kolem půl deváté jsem byl na místě. Rozhlížel jsem se kolem, ale ty dvě laně jsem tam neviděl. Šel jsem si koupit cigarety a pivo. Asi po půl hodině jsem spatřil Milenu. Zaradoval jsem se. Šel jsem k ní. Po chvíli mě taky spatřila. Usmála se.

– Ahoj, pozdravila mě.

Kývl jsem na pozdrav. – Kde máš Moniku?

Ukázala na partu sedící u stolu. Monika seděla uprostřed a bavila všechny okolo.

Takhle výřečná u vody rozhodně nebyla. Tuto myšlenku jsem sdělil i Mileně. Jenom pokrčila rameny.

– Přijeli za ní známí z Prahy. Jela sem jenom kvůli mně.

 Chápavě jsem se usmál. Navrhl jsem Mileně, jestli si nechce přisednout k nám. Měla strach, aby Monika nebyla naštvaná. Nakonec jsme usoudili, že její společnice se dobře baví i bez ní a tak souhlasila. Je to zvláštní, ale parta obyčejných vesnických buranů ji dokázala docela dobře bavit. Smála se jak pominutá a kluci se mohli o její přízeň přetrhnout. Kolem půlnoci začali hrát ploužáky.

Vyzval jsem Milenu k tanci. Přitiskl jsem si ji zlehka k sobě. Nechtěl jsem ji hned vyplašit. Cítil jsem jak krásně voní. Ne jak holky, který na sebe vyplácají tunu voňavky a vy se z toho málem udusíte. Milena voněla jemně, tak žensky. Strašně mě to dráždilo. Jenom doufám, že to nepozná. Alespoň ne hned. Tancovali jsme mlčky. Tělo na tělo. Po chvíli mi to nedalo a přitiskl jsem si ji k sobě. Nebránila se. Tázavě se na mě podívala a usmála se. Zaradoval jsem se.

To půjde, To půjde!, honilo se mi hlavou. Jenom ji teď  nějak nalákat k sobě domů. Byl jsem tak zabraný do svých myšlenek, že jsem ani nepostřehl, že mi Milena něco povídá.

– Co jsi říkala?, zeptal jsem se.

– Jestli mě nechceš pozvat k sobě na kafe?

Vytřeštil jsem na ni oči. Že to půjde tak rychle jsem opravdu nečekal. Tak to vypadá, že jsem se opravdu nekoupal zbytečně.

– Jestli chceš? Nějakou tu kávu u sebe určitě najdu, řekl jsem a už ji táhl pryč z tanečního parketu. Všiml jsem si, že se maličko motá. Není divu, po té smršti panáku, který do ní kluci nalili. Ale na druhou stranu jsem do toho nemusel zase tolik investovat. Každej z nás ji pozval na panáka, ale jenom já sklidím i ovoce. Takové počty odjakživa zbožňuji.

Asi měla dost v hlavě, protože mi začala vyprávět věci ze svého soukromí. Nějakej kluk z Prahy se na ni vykašlal. Nesla to dost těžce. Proto odjela sem, aby přišla na jiný myšlenky. Tak to ti slibuji!, říkal jsem si v duchu, když jsem ji vedl do své chalupy. Pořád něco brebentila. Moc jsem jí nevnímal. Ženský musejí pořád něco kecat, jinak by měli pocit, že umřou. Většinou je nechám vymluvit. Stačí při tom párkrát pokývat hlavou a dělat, že nás to strašně zajímá. To přímo zbožňují. Teprve pak jsou spokojený a udělají co vám na očích vidí, takže v konečné fázi je spokojenost na obou stranách.

– Pozor, ať nezakopneš, řekl jsem Mileně, když jsem ji vedl chodbou. – Nesvítí tu světlo, dodal jsem.

Opatrně jsem překročil koště, které jsem tam naaranžoval. Takovej můj starej trik. Vyšel i tentokrát. Zakopla o koště a já ji chytil.

– No vidíš, řekl jsem sladce. – Ještě se mi tu zabiješ.

Zahihňala se.

Však on tě ten smích přejde broučku, sliboval jsem jí v duchu. Pomohl jsem ji vstát a při té příležitosti jsem jí trochu osahal. Ale jenom tak, aby to nepoznala. Bože, chtěl jsem to jak blázen!.Přitiskl jsem ji na zeď a začal ji líbat. Překvapilo ji to. Asi chtěla něco namítat, ale já jí nedal příležitost. Nebránila se. Bral jsem to jako výzvu. Zatáhl jsem ji do ložnice a položil ji na postel. Byla fakt dobrá. Žádná ledová královna. Byl jsem nažhavenej jak drát. Zničehonic přestala.

– Proč mě nechal?, začala fňukat. – Vždyť jsem mu nikdy nic neupřela!

Nevěřícně jsem se na ni podíval.  No to se mi snad zdá! Myslel jsem, že mi explodují koule jak mě naladila a ona začne s  tímhle. Unaveně jsem zabořil hlavu do polštáře.

– Proboha teď ne, miláčku, probereme to potom.

Snažil jsem se navázat, kde jsme přestali. Myslím, že jsem jí chtěl sundat ty miniaturní kalhotky.

Odtáhla mi mou dotěrnou ruku. – Myslíš, že mě má ještě rád?, zoufale se na mě podívala.

– Ale to víš, že jo, konejšil jsem ji a při tom jí stahoval kalhotky. Bože to je práce s ženskýma. Chvíli se nechala a pak mě odstrčila a začala se oblékat.

– Nezlob se, ale já nemůžu. Víš jestli mě má pořád rád a teď na mě někde myslí…

Sedla si na kraj postele.

Byl jsem ve stavu nejvyšší pohotovosti. – No, když to vezmu kolem a kolem, tak tě asi přece jenom rád nemá, snažil jsem se napravit, co jsem zkazil. Udiveně se na mě podívala.

– Ale říkal jsi…nestačila dopovědět.

– No říkal. Ale jestli se s tebou rozešel, tak asi měl nějakou jinou. Jinak by takovou krásnou holku nemohl nechat být, to je logický! Z hlavy se mi úplně kouřilo. Ale v této chvíli bych byl radši kdyby se mi kouřilo úplně z jiné části těla než je moje hlava.

Vrátila se ke mně do postele. – Líbím se ti, zeptala se a napjatě čekala co odpovím.

Asi jsem odpověděl správně, protože teprve teď mi ukázala, co v ní vlastně je. Pořádně jsem si ji  vychutnal. Myslím, že se jí to taky líbilo.

Skončili jsme až někdy k ránu. Vyčerpaně jsem usnul. Asi jsem spal dost tvrdě, protože jsem ji neslyšel odcházet. Přiznám se, že mě to docel překvapilo. Tohle dělají většinou chlapi, že se ráno potají seberou a zmizí. Ale co, alespoň je to bez komplikací. Spokojeně jsem se protáhl a šel jsem si udělat snídani. Nenašel jsem nic, co by mě uspokojilo. Rozhodl jsem se, že si zajdu na něco dobrého do hospody.

Nemohl jsem najít peněženku. Prohledal jsem kde co. Na zábavě jsem ji určitě nenechal. Pak jsem si vzpomněl. Pokládal jsem ji tady na stůl, protože mě příliš tlačila v kalhotách, když jsem…Napadla mě nepříjemná myšlenka. Milena! Nemohl jsem tomu uvěřit. Přemýšlel jsem kolik jsem tam vlastně měl. Předevčírem jsme brali, takže asi dost. Bylo mi do breku. Rychle jsem se podíval do šuplíku ve stole. Měl jsem tam oddělaný peníze na nový televizor. Taky pryč! Dostal jsem vztek!

– Ta mrcha!, zařval jsem. – Já ji zabiju! Rychle jsem se oblékl a vyběhl ven. Snad nebude pozdě. Zazvonil jsem na babku Hromádkovou. Zachrastil zámek. Baba se zamyká, napadlo mě. Asi ví proč. Otevřela dveře a zpytavě se na mě podívala. Pozdravil jsem.

– Je Milena doma?

Na chvíli se zamyslela. – Milena? Jaká Milena?, tvářila se nechápavě.

Ztrácel jsem trpělivost. – No Milena, Vaše vnučka. Je tady na prázdninách.

Babka zavrtěla hlavou. – Já žádnou vnučku Milenu nemám a na prázdninách tady taky nikdo není. Já mám jenom vnučku Věrku a ta žije i s rodiči v Austrálii. To si z Vás někdo ošklivě vystřelil, mladíku. Dál se se mnou nebavila a zavřela mi dveře před nosem.