"Někdy dokážeš být ten největší pitomec, co jich na světě je," řekla mi žena toho večera, kdy jsem synovi sebral Ježíška. Od kolíbky jsem vychovával svého syna, Marka, v přesvědčení, že Bůh neexistuje, a to v žádné podobě a pod žádným jménem, a že víra je útočiště lidí slabé mysli, kteří nemají odvahu čelit svým problémům sami za sebe. Nikdy bych nesvolil aby byl Marek pokřtěn. Byl jsem ateista a ze srdce jsem nenáviděl katolickou církev a ty jejich bludy a povídačky o andělích či Bohu samotném.

"Mám tě ráda, ale někdy bych tě nejradši nakopala do zadku."

Zlobil jsem se. Teď o mnoho let později bych dal cokoli za to, abych slyšel, jak mi říká, že by mě nejradši nakopala do zadku - a ještě bych se mile usmál a předklonil bych se.

Byl jsem přesvědčen, že víra je ohavná degenerativivní choroba mysli.

* * * * * * * *

Řidič avie, který Evu zabil, se snažil vydělat peníze, aby si mohl koupit byt a aby si ho mohl dovolit koupit, jezdil přes čas, aby zůstal vzhůru bral amfetaminy. Řídil Tatru, největší typ, co se vyrábí. Eva jela ve svém modrém BMW . Srazili se čelně, neměla šanci, i když se zřejmě pokoušela uhnout.

Maja z toho byl celý zničený. Bylo mu teprv sedm let. Nechal jsem práci být a celý červenec jsem s ním zůstal doma. Potřeboval hodně objímat a utěšovat, potřeboval jemně vést k tomu, aby se s tragédii smířil. Jenže já sám jsem se cítil mizerně, protože Eva nebyla jen moje žena a milenka. Byla můj nejurputnější kritik, jediný, kdo mě dokázal dostat, můj nejlepší přítel, můj jediný důvěrník. Po nocích jsem ležel v naši společné ložnici, pokládal jsem tvář na polštář, na kterém spala, vdechoval jsem její sotva znatelnou vůni a plakal jsem, celé týdny jsem se nedokázal přimět dát povlek na polštář vyprat. Ale před Majou se mi většinou dařilo se ovládat a poskytovat mu tak příklad síly, který strašlivě potřeboval.

Měsíc nato jsem vstal pozdě. Vydal jsem se hledat Marka a našel jsem ho pod jednou ze třešní na dvorku. Seděl na zemi, kolena si přitáhl k bradě a ruce sepnul kolem lýtek, díval se přes celé široké údolí, na jehož svahu je náš dům, ale vypadalo to, že se dívá na něco mnohem vzdálenějšího.

Posadil jsem se vedle něj. "Jak se cítíš?"

"Jde to," řekl.

Nějakou chvíli jsme ani jeden nic neříkali. Nad hlavami nám tiše šustilo listí. Nádherná jarní bělorůžová záplava květů už samozřejmě dávno zmizela a větve byly obtěžkané ještě ne docela zralými plody. Bylo horko, ale strom vrhal obří, chladivý stín.

"Tati?" ozval se konečně.

"Hmmmmm?"

"Kdyby ti to nevadilo...."

"Copak?"

"Já vím, co mi řekneš......"

"O čempak?"

"Že nejsou žádní andělé a žádné nebe a vůbec nic takového."

"To není žádný můj výmysl, Majo. To je pravda."

"Nojo...ale stejně, kdyby ti to nevadilo, tak já nakreslím maminku v nebi, s křídlama a tak."

Ještě měsíc po její smrti byl hodně citově rozkolísaný a k tomu, aby získal úplnou rovnováhu, mohl potřebovat další měsíce, ne-li roky, a tak jsem na to mimořádně nezareagoval jednou ze svých obvyklých hlášek o nesmyslnosti víry. Chvíli jsem mlčel a pak jsem řekl:

"Víš co, já si to chvilku promyslím, ano?"

Seděli jsme vedle sebe, dívali jsme se přes údolí, ale já jsem věděl, že krajinu nevidí ani jeden z nás. Já i on jsme měli před očima Evu, Evu, jaká byla před měsícem, krásná, zdravá a usměvavá.

"Nemůže prostě takhle zmizet, " řekl po nějaké době.

"Na to, aby úplně zmizela, byla moc hodná. Musí být...někde."

"Ale právě tak to je, Majo. Ona je někde. Tvoje matka je v tobě, ve mě, ve vzpomínkách jejich přátel.

"Kdepak to nestačí."-"Ona musí sama někde pokračovat...takže jestli to to nevadí, budu si představovat, že je v nebi."

"Ne to není správné, Marku." Položil jsem mu ruku kolem ramen. "Synku, zdravější vždycky je postavit se nepřijemným faktům..."

Zavrtěl hlavou. "Je jí dobře, tati. Nezmizela. Je teď někde jinde. Vím, že to tak je. A je šťastná."

"Majo..."

Vstal zamžoural nahoru na strom. "Budeme brzy jíst třešně?"

"Marku, neměň laskavě téma. Mluvili jsme..."

"A nemohli bysme si zajet do města a zajít si do restaurace a dát si čínu s hranolky?"

"Marku..."

"Tak jedeme? Jedeme?"

"No dobře. Ale..."

"Běžím se nachystat!" křikl a utekl do domu.

* * * * * * * *

Téměř dva roky po tom, co zemřela Eva, jednoho větrného dne koncem října, jsme si vyšli do parku k řece pouštět draka. Maja utíkal s tyčkou a popuštěl lanko - a najednou upadl. A ne jednou. Ani dvakrát. Padal pořád znovu. Když jsem se zeptal, co se děje řekl, že má na pravé noze nějak ztuhlé svaly.

A týden na to už ležel v nemocnici a dělali mu testy. Za další dva dny jsme měli diagnózu: rakovina kostní dřeně. Na chirurgický zákrok byla už příliš rozšířená. Lékaři navrhli začít okamžitě s ozařováním a s chemoterapií.

Vždycky mu budu vděčný, že mě nenutil polemizovat s ním o Bohu. Obávám se, že i v posledních dnech bych se ho snažil přesvědčovat, aby přimkl k racionalismu, a udělal bych ze sebe ještě většího pitomce než obvykle. Zaplatil jsem si za pokoj se dvěma postelemi, on ležel na jedné, já na té druhé.

Rakovinové buňky se přestěhovaly i do jater, našli v nich nádor. Jeho stav se lepšil a zase horšil. Jenže zatímco každé zlepšení bylo méně nadějné než to předchozí, každé zhoršení bylo prudší.

V Majově přítomnosti jsem dokázal hrát, že jsem silný a veselý. Nedovolil jsem, aby mě viděl plakat, plakal jsem v noci, potichu, skrčený jako zárodek, bezmocný jako dítě, zatímco on ležel na druhém konci pokoje, nacpaný prášky a neklidně spal.

Ale ani v nejhlubším zoufalství jsem nesešel z cesty rozumu, neobrátil jsem se k Bohu s prosbou o pomoc, ani jsem jej neodsuzoval, že mučí nevinné děti. Zatvrdil jsem se. Stanul jsem tváří v tvář nicotě a přijal jsem ji.

Maja po překvapivě dlouhém , odvážném a bolestném zápasu s rakovinou, která jej stravovala za živa, jedné srpnové noci zemřel. Dva dny předtím jej rychle odvezli na jednotku intenzivní péče a mě u něj nechali sedět jen patnáct minut každou druhou hodinu. Poslední noc mi ale dovolili, abych vešel z čekárny JIPu a zůstal u lůžka několik hodin, protože věděli, že to už nebude trvat dlouho.

V levé paži měl kapačku. Do nosu mu zavedli dýchací přístroj. Připojili ho na elektrokardiograf, který na monitoru vedle postele zelenou čárou vykresloval činnost jeho srdce a každý tep doprovázel tichým pípnutím. Čáry a zvuky bývaly třeba až tři nebo čtyři minuty zcela nepravidelné.

Držel jsem ho za ruku. Odhrnul jsem mu zpocené vlasy z čela. Když se třásl chladem, přitáhl jsem mu přikrývku až ke krku, když třas vystřídala horečka, zase jsem ji shrnul.

Maja ztrácel vědomí a zase se probíral. Venku pršelo. Kapky dopadaly na okna JIPu a stékaly po tabulkách dolů. bouřka se přidala k šedivé atmosféře, která se zmocnila celého mého světa.

Jednou, bylo to kolem půlnoci, se Maja probral a myslel zcela jasně. Věděl přesně, kde je, kdo jsem já a co se děje. Obrátil ke mně hlavu a usmál se. Pokusil se zvednout paži, ale byl příliš slabý, než aby třeba jen přizdvihl hlavu.

Vstal jsem, stoupl jsem si k němu, vzal jsem ho za ruku.

"To bude dobrý, " řekl slabým, třáslavým hláskem, který zněl zvláštním, dojemně důvěrným způsobem.

"Chceš si pocucat kousek ledu?"

"Ne. Chtěl bych..."

"Copak? Jen si řekni, Majo."

"Já mám strach, tati."

Stáhlo se mi hrdlo, začal jsem se bát, že konečně ztratím onen zdánlivý klid, který jsem po celé dlouhé týdny jeho nemoci s takovou námahou udržoval. Polkl jsem.

"Neboj se, Majo. Jsem s tebou. Neboj se..."

"Ne,"přerušil mě. "Já se nebojím... o sebe. Mám starch... o tebe."

Napadlo mě, že začíná blouznit, a nevěděl jsem, co mám říct.

Jenže on neblouznil - z toho, co řekl pak, to bylo bolestně jasné. "Chtěl bych, abysme byli zase všichni pohromadě... jako jsme byli, než umřela maminka... abysme jednou byli zase spolu. Ale mám strach, že ty... nás... nenajdeš."

Strašně mě bolí vyprávět, co se stalo dál. Byl jsem opravdu tak posedlý touhou zachovat si svou nevíru, že jsem se nedokázal přimět, abych synovi řekl neškodnou lež, která by mu poslední chvilky ulehčila. Kdybych mu jen slíbil, že budu věřit, kdybych mu řekl, že ho v tom příštím světě budu hledat, určitě by odešel šťastněji. Eva měla pravdu, když říkala, že to je posedlost. Prostě jsem ještě víc stiskl Majovi ruku, mrkal jsem, abych zahnal slzy, a usmíval jsem se na něj.

"Když nevěříš, že nás najdeš...," ozval se, "tak nás třeba nebudeš moct najít."

"To bude dobré, Majo," řekl jsem konejšivě. Políbil jsem ho na čelo, na tvář, na chviličku jsem k němu přitiskl obličej a snažil jsem se mu těmi projevy nejvřelejších citů vynahradit slib víry, který jsem nebyl s to dát.

"Tati... kdybys nás... mohl hledat..."

"Budeš v pořádku, Majo."

".... kdybys nás, prosím tě, mohl hledat..."

"Mám tě rád, Majo. Mám tě strašně moc rád."

"... kdybys nás hledal... tak bys nás našel..."

"Mám tě rád, mám tě rád, Majo.

"... nebudeš hledat... nenajdeš..."

"Majo, Majo..."

Šedé světlo v pokoji padalo na šedé přikrývky a na šedou tvář mého syna.

Po šedých oknech se valil šedý déšť.

Zemřel - a já jsem ho držel za ruku.

Monitor elektrokardiografu mě oslepoval zelenou barvou podobnou slupce zeleného jablka. Když si lékaři všimli, že z přístrojů napojených na jejich pacienta nepřicházejí žádné údaje, ozvalo se dupání nohou po podlaze, ale než přiběhli, už mě modré vlny slz zaplavily a proud odnesl někam hluboko, hluboko.