|
|
|
Zpověď milenky - báseň nebo povídka? Autor: Freyja () - publikováno 15.1.2001 (00:01:19), v časopise 16.1.2001
|
| |
Ještě se podívám naposledy. Nevím koho nenávidím víc. Jeho auto, co mi ho odnáší a nebo jeho, když mne znovu a znovu opouští.
Mám v sobě tolik hořkosti a zloby? Všechno mne tak bolí, cítím, že pláču. Slzy mne pálí a zároveň studí když dopadají na mou odhalenou hruď.
Zhluboka vydechnu a jako bych zakončila tento den a teprve teď za ním zavírám dveře.
Zmateně se dívám po prázdné místnosti a začnu uklízet.
Všude ho cítím, jeho vůni, jeho touhu, jeho pohled, jeho přítomnost, jeho chlad...
Slyším naše hlasy: "Už jdeš?" šeptám se skrytou úzkostí. "Víš, že musím." Navléká si kalhoty a já stále ležím v posteli.
Jako bych všechnu sílu přenesla do jeho těla když tak spěšně utíká. Natáhnu ruce: "Ještě chvíli, prosím..." můj smutný pohled je spíše bolestí než smutkem, co z mých očí plane. "Proč mi to pokaždé děláš tak těžké?" a zapíná si pásek a letmo posílá polibek.
Modlím se k času ať se zastaví, jak málo jsem si vážila chvíle s ním. Vstanu a stoupnu si, v zrcadle vidím svou postavu, znechuceně se odvracím.
Pozoruji ho jak lítá po bytě a hledá všechno své oblečení.
Kde je ta romantika z mých tajných snů, kde je ta láska, tak tohle je muž mého srdce?
Proč mě to tolik bolí, proč mám po těle husí kůži a je mi jak v závratích.
To je láska? Ta bolest – to ponížení, možná je to jen bolest ze ztracených snů, ze zjištění, že sny neexistují.
Vzala jsem si župan a snažíce se spolykat každé sousto jeho přítomnosti. Jak ho nenávidím a miluji zároveň, je to možné?
Kdosi řekl, že nenávist je láska k někomu koho nemůžeme mít.
Stoupneme si mlčky proti sobě a díváme si do tváří, políbila bych ho, ale vím, že to nemá rád.
A tak mne jenom pro mou radost políbí on a zmizí.
Přistoupím k oknu a skrze záclonu se dívám, odjíždí. Položila jsem další dárek na poličku, poodstoupím a raduji se z pohledu na svou sbírku. Už ví co mám ráda a čím si mne získá.
Náhle mne přepadne úzkost, samota mne oblehne a má mne na kolenou.
Jsem tu sama se sebou a mám se plné zuby. Jsem děvka, coura, zamilovaná kráva...
Jednou moc přece už přijde muž, co mne od tohoto prokletí vysvobodí.
Tolikrát jsem se pokoušela milovat, ale pokaždé mi zůstal - copak není úniku!
Nechci jeho, hledám Tebe, Tebe v něm. Tolik mi Tě připomíná. Jenže Ty jsi odešel a po Tobě odešel další a další úplná fronta na mé tělo.
Ani jeden mi nemohl dát to co hledám, jenže já se neponaučím, nikdo mi neřekne proč.
Věřím, že má modlitba dolehne k sluchu Tvému, dříve než dojdu za Tebou sama.
Proč jsi musel umřít?
Druhý den mi zavolá, jak se mám a jak se cítím, je mi hořko, když mi říká, že už si vybral jinou ženu. Raději na to nemyslím a jsem ráda, za každou chvíli co mi věnoval. Lžu mu a on lže mě a je nám spolu nádherně, každému jinak. Bolí mne u srdce, a já nemám sílu v našem rozhovoru pokračovat. Nechtěl si mi kazit večer a společnou chvíli. Pláče a prosí mne ať to pochopím, že se vlastně nic nezmění.
Nevím co na to říct: Vánoce budu zase trávit sama.
|
|
|