V tísnivé samotě prastarých hvozdů, jež zažily prvotní tmu.
Kdy při prvním Luny svitu, rodil se první pradávný lid.
To ještě je provázel po cestách prvních v těch hvozdech prastarých Rohatý bůh,
učil jak dům postavit a pole poorat,
a Matka bohyně učila jak o zvířata pečovat a obilí sít.
V té tísnivé samotě pradávných hvozdů, kdy první zlo stvořil divoký hřích,
kde porušil největší tabu mladý čarodějník.
Pak proklet on navždy, bohem a bohyní.
Prochází v úplňku, stínem a bolestí v přerodu strašlivém v bestii příšernou,
žal a smrt nosící pod svitem nočního slunce.
Za svitu Luny nočního slunce, v těch hvozdech prastarých,
ve vlčí bestii stále se měnící, teď činí pokání.
Jen panna spanilá, krve královské, té krve čisté,
snad jednou ho zachrání z té kletby pradávné, zlé a nečisté.
Kolik jen staletí prošlo a nic?
|