Tam, kde je vyprahlá půda, sucho a prach, kde slunce již vysušilo krev z padlých. Tam, kde už není slyšet šeptání ani řev, či pláč – kráčí po zemi divný člověk se zmatkem uvnitř sebe, s nenávistí a láskou a tou věčnou složitostí, jíž je součástí, či což ho tvoří. Kráčí vzpřímeně jen aby dokázal ochránit svůj malinkatý „Strach“, co držíce si kolena, volá neslyšně o pomoc. Je zvláštní*, krásný a sní. Jeho myšlenky jsou hudba. Každé slovo jak písnička, co má skrytý význam v textu. Svou odlišností přitahuje podobné duše. Jeho dvojčátko, malá holčička, s níž si tak rozumí…
Kráčí bos po vyprahlé zemi a snaží se zaslechnout tiché volání o pomoc někde… už blízko.
Je nahá. Držíce si své vrásčité ruce na uších, aby neslyšela, zpívá tiše cosi o dešti. S bradou na kolenou, se slzičkami, co se jí kutálí po tváři, se svým smutkem sama (.), sedí v bodláčí, kolem ní se jak had točí ostnatý drát, vlna, co má i ve vlasech a stužka krve, jenž kreslí od zápěstí malou čáru života, či smrti. Sám zkrvavený od ostnatého drátu, nese v náručí na obětní oltář jeho malinký „Strach“ a řve do ticha písničku, jejíž text si právě ryje do tváře (i do skály oltáře) …cosi o dívce s prosícíma očima. (…)
|