Prázdná ulice v Arkádii tančila pod modrým nebem a opakovala klopýtavý zvuk podpadků došlapujících na nerovných dlaždicích. Kněz v dlouhé černé sutaně se udýchaně vlekl po rozpáleném chodníku a složeným kapesníkem si otíral pot z čela.
Vracel se právě z bohoslužby v Chrámu Nejsvětější Trojice a mířil domů přes nedělní trh na náměstí. Když dovrávoral až na konec ulice, unaveně se opřel o chladivou zeď a mžoural do sluncem vypálených koleček v sítnici.
Hlavičky chudobek se pod jeho sandály mlčky skláněly ke kořenům a pomačkané narudlé sukýnky se jim krabatily do průhledných sněhobílých uzlíčků. Sebastian těžce oddechoval a snažil se nevnímat horké paprsky, které se mu opíraly do zad. Ve spárech kamenných dlažebních kostek pobíhal pavouk a o kousek dál ležel rozšlápnutý komár. Kněz se namáhavě sklonil k zemi a zmuchlaný uzlíček, z něhož vyčuhovaly dlouhé úzké nožky a křidýlko, si opatrně položil do kapesníku a prohlížel si je v natažených dlaních před sebou.
Celá situace se mu zdála důvěrně známá, jakoby to všechno už jednou prožil a okolnosti se jen nějakým nedopatřením znovu opakovaly. Vzpomněl si na podivný sen, který se mu dnes v noci zdál.
Stál nad otevřeným hrobem mladé dívky, která ležela v dlouhých bílých šatech a na očích měla položené dva hladké oblázky. Sebastian se v tom snu sklonil, aby jí je sundal a spatřil dvě křečovitě sevřená chvějící se víčka. Podivil se, že dívka není mrtvá. Otevřela oči a v mělkém hrobu se posadila. Rozhlédla se kolem po záplavě věnců z bílých lilií, a když spatřila Sebastiana, usmála se. Natáhla k němu ruku a rozevřela prsty. Sebastian hleděl na změť komářích nožiček a křidýlek a opatrně je vzal do své dlaně. V ten okamžik se všechno kolem vznítilo a shořelo. Bílé květiny se proměnily v prach a z dívky zůstaly jen ohořelé kosti na černé hlíně. Sebastian vyděšeně zíral na popel komára, který propadával vypálenou dírou v jeho dlani.
Sebastian se při té vzpomínce otřásl odporem. Díval se na zbytky hmyzu na kapesníku a v ten okamžik by si je za nic na světě nepoložil na dlaň. Pousmál se nad svým neopodstatněným strachem, který pramenil jen z podivného snu, otočil se, jestli za ním někdo nejde a zabočil do široké ulice vedoucí k náměstí. Vyhřátým vzduchem se nesl mořský pach rybích vnitřností mísící se s vůní tabáku a pečiva. Sebastian obcházel hloučky postávajících lidí a poslouchal útržky rozhovorů stoupající k žlutomodrému nebi.
Necítil se dobře, slunce mu rozpáleným jazykem olizovalo vršek hlavy a Sebastian si náhle uvědomil, že zůstal opuštěný mezi cizími neosobními tvářemi. Všechny byly lemovány pestrobarevnými šátky a jinými pokrývkami hlavy, dívkám se na ramenou pohupovaly žluté lokýnky a stařenky skrývaly pevně sepnuté drdoly prošedivělých vlasů pod honosností svátečních klobouků.
Sebastian nespatřil nikoho známého, jen některé z mnoha tváří se mu zdály povědomé z bohoslužby. Přestože tak často promlouval ke stovkám věřících, všichni přijímali jeho slova, aniž by jej sami kdy oslovili.
Kněze přepadl smutek a zamířil zpátky do rozpálené ulice, k níž se nyní upínal v myšlenkách s úctou téměř posvátnou. S příslibem jistoty, že bude přijat s otevřenou náručí vysokých zdí, se odvrátil od shluku smlouvajících úst a potácel se na tučných nohách úzkým prostorem, co nejdál od nepřehledné mozaiky hlasů a vůní.
Ticho prázdné ulice Sebastiana uklidnilo a on začal v návalu dobré nálady narovnávat povadlé stonky květin a sám pro sebe si při tom prozpěvoval krátkou liturgickou píseň, která mu zněla v hlavě ještě z ranní bohoslužby. Nevšiml si přitom, že ho pozoruje mladá dívka stojící u výlohy pekařství.
Zpěv se mu odléval od odulých rtů tak lehce, že když zvedl hlavu, spatřil před sebou tančící dívku. Vlnila se v melodii jeho hlasu, který se nechal unést dojetím okamžiku, proud slunečních paprsků se odrážel od jejích šatů a zanechával na nich stopy žlutooranžového světla. Sebastian okamžitě umlkl, ale Dalu to nijak neznepokojilo, snad si toho ani nevšimla.
Dveře pekařství se s cinkáním otevřely a z obchodu vyšla starší dáma v tmavých šatech a síťovanou taškou. Hned se vrhla k dívce a táhla ji za loket kolem kněze.
Sebastian pozoroval Dalu, stále ještě tančící v neslyšném rytmu hluku, a hrdlo se mu sevřelo v němém úžasu. Dívka se zmítala v sevření své matky a náhle se vyškubla a utíkala zpátky kolem Sebastiana na druhou stranu ulice. Žena v černých šatech zůstala chvíli stát a pak pokračovala dál k trhu, aby zde pohřbila svůj obličej v shluku neosobních bezvýrazných tváří.
Kněz se rozběhl a pospíchal za neznámou dívkou. Jeho tlusté tělo se pohupovalo na krátkých nohách a snaživý pohyb rychlosti se kroutil do tvarů zašlápnutého komára.
Ztratila se mu za ohybem ulice a Sebastian si uvědomil, že míří k moři. Trochu zpomalil a snažil se popadnout dech.
Přešel silnici a rozhlédl se po členitém pobřeží, za nímž moře ukolébávalo dřevěné loďky a šedobílé kormorány. Na vzdáleném molu spatřil dívku v jasně oranžových šatech, jak mává směrem k otevřenému moři na proplouvající plachetnici. Sebastian se vydal za ní.
Když vcházel na molo, stála na jeho okraji a házela do vln pískem uhlazené oblázky vesmíru. Sebastian stál kousek za ní a sledoval vytvářející se kruhy spěchající od utopených kamínků.
Narovnala se a otočila k němu tvář. Sebastian vyděšeně zamrkal a prohlížel si zblízka její bledý obličej a veliké modré oči.
Její ohled vyjadřoval lhostejný nezájem. Odvrátila se od kněze, zvedla hlavu a otáčela ji ve směru letu obrovského šedobílého kormorána na pozadí zlatavého nebe.
Sebastian nevěděl, co má říct, a tak mlčel. Mlčeli spolu a každý sám, paprsky slunce je objímaly jako šňůrky žlutých korálků.
Sebastiana náhle přepadlo zoufalství a měl pocit, že pokud hned něco nepodnikne, nikdy už nebude mít příležitost k dalšímu setkání.
- Mohu vás pozvat na kávu? vyhrkl naléhavě a hlas mu přitom přeskočil.
Trhla rameny, ale neotočila se. Zdálo se, že ji jeho prosebný tón trochu zarazil.
- Nepiju kávu, odvětila s lhostejnou samozřejmostí.
- Co tedy pijete? zeptal se hloupě.
Chvíli váhala. Začínalo jí být kněze líto a byla na rozpacích.
- Moře, odpověděla a pohlédla mu do očí.
Sebastian sklopil hlavu a upřel pohled do země. Nastálé ticho ještě prohlubovalo vzdálenost mezi nimi. Dala pozorovala ubohého bezradného kněze potícího se v tmavém obleku.
- Ale můžete mi dát něco na památku, dodala smířlivěji a trochu se usmála.
Sebastiana nečekaná žádost zaskočila a začal pátrat po kapsách, které na černé sutaně chyběly. Vlastně u sebe vůbec nic neměl. Jen složený upocený kapesník. Vyndal jej z rukávu a opatrně rozložil. Na lněném povrchu bílé látky se objevil černý žmolek zašlápnutého komára. Vzal tedy opatrně neuspořádané klubko hmyzu mezi dva prsty a podal je Dale. Ta rozevřela nataženou ruku a komár propadl vypálenou dírou v dlani.
Sebastian leknutím uskočil a z jeho hrdla se vydral podivný přidušený zvuk.
- To je znamení, Sebastiane, zašeptala Dala s pohledem upřeným do jeho vyděšených očí.
Potom se pohrdavě rozesmála, zatleskala rukama nad hlavou, zatočila se kolem kněze a houpavým krokem vlnícího se moře odešla na břeh a zmizela v křivolakých uličkách Arkádie.
|