Vzpomínáš ještě na slunečnici,
kterou jsem pro tebe kreslila
do hebké kůže lesní země
tak pečlivě a důmyslně,
aby vypadala jako
hamburger
nebo klobouk
nebo jahoda
nebo slunce...
to abys ji dlouho nemohl poznat
a teprve poslední rozmáchlou křivkou stonku
pochopil.
Že ve hře není jen na troud vyschlá země
a nedbale zlomený klacek,
ale i hliněný prach na mých rukou
a dávno uschlá žluť zpod Van Goghova štětce
a že nemáme než slunečnice
a i ty jen do dalšího kola,
než důrazný pohyb čís i boty
připraví nové plátno.
|