„Mezi náma, já to sice nesmím nikde říkat, ale vám to povím. No vždyť vás já znám, na vás je spoleh. Vy to nikde nepovíte...“
Ta slova sice nepatřila mně, ale poslouchal jsem. Byla určena postarší korpulentní dámě, která stála za mnou ve frontě u řezníka. Pocházela od další, neméně tělnaté ženy, která v ruce držela objemnou tašku, ze které čouhaly bochníky chleba, lahve piv a desítky dalších pochutin.
„Víte,“ pokračovala ta osoba „on ten můj švagr, jak jsem vám o něm říkala, no ten z toho výzkumáku, tak ten mi včera volal.“ Stop. Zarazila se a zalapala po dechu a celá rudá jako krocan polohlasně pokračovala.
„...a povídá mi do telefonu. Tak si to představte, on mi totiž vyká, je dobře vychovanej chlapec, tak si to teda představte Mařenko, že jsem udělali fantastickej objev. On je to kluk šikovná, já mu to přeju. Ona si Kačenka móc dobře vybrala, to jo. No, a tak teda povídám jakej že je to fantastickej objev a von mi povídá: Mařenko, tomu nebudete věřit, ale už je konec.“ Dáma se obezřetelně rozhlédla kolem. Když se ujistila, že je bezpečno, pokračovala v monologu neztenčenou silou.
„To víte, že jsem se lekla. Říkám proboha Františku a s čím? A teď tomu věřte, nebo ne, on povídá: s tukem Mařenko, s tukem. A to je celá ta věc. Představ si,“ ztlumila trochu hlas, „že šepty šept.“ Pak se na sebe obě udiveně podívali a ta druhá špitla na Mařenku: „Fakt?“
Mařenka horlivě pokývala hlavou a bylo na ní vidět, jak je pyšná. Za prvé, že je to její švagr, za druhé, že to věděla první a za třetí už živě viděla, jak jí všichni závidí a dožadují se protekce. Štěstím se jí zavlnila třetí brada.
„Ty hele, Mařenko,“ naklonila se k ní ta druhá a začala jí vzrušeně cosi šeptat do ucha. Ta se na chvilinku zarazila, bylo vidět, že přemýšlí, ale pak se jí po tváři rozlil úsměv.
„Kdyby to byl někdo jinej, tak ne. Ale pro tebe ano.“ Teď pro změnu zase zazářila druhá dáma a hruď sejí zadmula pýchou. Prodavačky obsloužily dalšího zákazníka a fronta se hnula.
Ještě ten den oblehl dav více či méně tučných postav výzkumný ústav v sousedním městečku. Jásali, křičeli, skandovali různá hesla, tančili a křepčili. Prostě nádhera. Nadšení ovládlo celý kraj a šířilo se dál a dál. Kolem desáté hodiny večerní již kolem výzkumáku tábořili tisíce a tisíce lidí, policisté zoufale bránili ploty kolem areálu a venku na lukách zaplály stovky ohňů. Nocí se nesly tóny radostných písní, lidé jásali a celé to nadšení nebralo konce.
Teprve druhý den ráno přinesly místní noviny zprávu. Zprávu že v ústavu vynalezli nový „požírač tuků“ který má skvělé užití. Zejména jako přísada do saponátů.
Dav tlouštíků se rozešel.

sdm.podracky@volny.cz