Stěžeň nadvakrát zlomený
zakouslý v pravoboku
Na palubě se válí změť lan
cáry plachet a kusy zpřerážených ráhen
Jediné
co v tomto komíhání posledního ze světel
mizí aby se navracelo
je vodní tříšť a drsná mlhovina čeřící vzduch
kousající do srážených těl
... loď vyklání se jak portským zpitý lodník
... v minulém přívalu mizela přes hrazení
postava kapitána
... ani dopad těla v té vřavě a skučení
lodních prken nezaslechneš...
Ano, tato chvíle čekání je onou
ve které počet tvých křivd
a dobrodějných natažení paže k potřebným
je vzat v potaz živly
ke zvážení a odhození...
do smrti spodních sfér
ke Světlu
anebo nazpět k běhu životem...
... ráno jej našli na pobřeží
tělo samý šrám tvář v písku zabořenou
... ještě dýchal a jim se zdálo že přežije
jemu pak že se probírá
a vrací z tíživého snu... |