Seděla v klubíčku schoulená v koženém křesle a pod teplou larisou se chvěla jako po jarní bouřce. Zrak měla upřený na darované zlaté hodinky a s nimi odpočítávala dlouhé vteřiny. Čekala a přitom se moc bála, co ji blízké skoro dotýkající chvíle přinesou.
   "Sakra, kde je?", ptala se sama sebe.
   "Snad se mu...nebuď naivní hloupá huso", pokárala se.
   "Určitě mu nic není a teď se někde parchant válí s nějakou kurvou. Nebo... raději nemyslet - jen už aby tady byl já mu to ... - sakra, co mu chceš počítat", tvář se jí prohloubila do stavu beznaděje. Nevěděla, jak se má zbavit toho neutuchajícího strachu, který se zasídlil pevně v jejím doposud šťastném životě.
   Z protějšího pokoje najednou uslyšela jakési šramocení. Otevřela dveře do místnosti a spolu s ní i nahlédlo světlo z obývákové lampičky, která plápolalo pod oranžovým stínítkem. Starostlivýma očima vyhledala malou postýlkou. "Asi se Petříkovi něco zdá.", povzdechla si. Opatrně uzavřela místnost a nechala ji plout v nočním čase.
   Vrátila se do křesla a o něco více zesílila televizor, aby přehlušila to nesnesitelné tikání zlatého zpomalovače času. Přimhouřila oči a znenadání je přikryla celými víčky.

   V předsíni neurvale bouchly domovní dveře. Lekla se. Letmo si protřela opuchlé oči. Vyšla mu vstříc.

   "Víš kolik je hodin?"
   "Co? ", zabručel. Podíval se na ní, pečlivě si prohlédl její ustaranou tvář. "Tak kolik?", popíchavě jí vrátil odpověď s provokativním úsměvem.

   "Půl třetí - volala jsem Ti celý večer, kde jsi - nemáš ani kousek slušnosti mi zavolat a říct mi to? Nemáš, jak na Tebe koukám."

   "Dobře."

   "Povíš mi, kde jsi alespoň byl?", zamířila k tématu, který ji více zajímal.
   "Nebo bych měla zase odpovědět za tebe?"
   "Moc dobře vím, že si … že se valíš s nějakou …", třásla se jí brada a celá znejistila.

   "Uhni.", přistrčil ji ke stěně, když procházel okolo ní.
   "Nebudu odpovídat na ty tvoje hovadský otázky. Nevím vůbec, co ti do toho je … jediná kráva jsi ty. A už o tom drž … zobák. Nemam náladu něco s Tebou řešit."
   "Něco bych sežral.", ušklíbl se, když spatřil prázdný stůl a k jeho překvapení na něm nečekala teplá večeře.

   "To by se Ti líbilo, aby si přišel přímo ze šuku k večeři, co?"
   "Tak ty tu držku nezavřeš, jo? Tak to Ti jí zavřu já." Vůbec nečekal na její reakci, rána dopadla přesně, vytáčela ho už jen její přítomnost. Upadla na zem a držela se za hlavu,   nedokázala rozeznat epicentrum bolesti - zatmělo se jí před očima.
   "Ty drzá svině, budeš dělat to, co já Ti řeknu, a budeš mluvit, když se Tě na něco zeptám!" Kopal do ní a bylo mu jedno, co jeho rány zasáhnou.
   "Je Ti to jasny?!?"
   Bála se už cokoliv říct.
   "Tak je ti to jasny?!?!?"

   "Jo.", odpovídala s krvi, která ji zvolna vytékala z úst.
   "Super."
   "Tak dostanu něco k večeři?", jeho hlas slábl nikterak ho neopouštěla zlost
   "V troubě máš lečo."
   "Ježiši.", procedil mezi zuby.

   "Do prdele neválej se. Neslyšíš, že si probudila malýho Petra?"

   Pokorné se zvedla na čtyři. Břicho, do kterého se dvakrát trefil, ji nesnesitelně bolelo. Podepřela se o skříň a vyšla velmi těžkým krokem k dětskému pokoji …

   Ráno, u zrcadla si prohlížela napuchlou tvář. Byla otupělá, ani se nesnažila přemýšlet, kde se stala chyba. Přemýšlela o všedních záležitostech, co a kde musí zařídit. Uvařit. Postarat se o syna. Vědomě potlačovala minulý večer. Znenadání se jí zvedl žaludek. Snídani pak vydávila do záchodu. Umyla si pusu a rozhodla se zajít k babičce. Sama by to v téhle chvíli asi už nezvládla.

   "Zastavíme se za babičkou, Péťo? Tak zastavíme?", promlouvala s nemluvnětem, které ji pozvolna probouzelo do poupěte, které se těší ze života.
   "Ty si můj kluk, viď?", smála se a byla vděčná za to robátko.

   Na chodbě potkala sousedku. Neuniklo ji, ze si ji se zájmem prohlíží. Rychle otevřela dveře od výtahu a sjela do kočárkárny.

  U babiččiných dveří dvakrát zazvonila, jak bylo jejím zvykem. Úsměv, který dceru vítal posléze zmrzl jako kostka ledu.
  "Proboha Věro, co se stalo?"
  "Milan mě zbil.", nevydržela  to déle v sobě dusit.
  "Pojď ke mně.", velmi teplým obětím chlácholila dceru.
  "Nepůjdeš dovnitř? Přece tady nebudeme stát."
  "Chceš čaj nebo kafe?", ochotně nabízela.
  "Udělej mi, prosím, čaj a pro Petra taky.Dík" Vytáhla kapesník a otřela si nos.
  "Povíš mi, co tomu hajzlovi zase přelítlo přes nos?"
  "Já ani nevím, mami. Asi je to mnou. Jsem domácí puťka nebo já nevím. Jsem prostě kráva."
  "Tebou to rozhodne není - je to kurevník a ožrala. Ale já jsem Ti to, Věro, říkala, jak dopadneš."
  "Ale dřív takovej nebyl. I s vámi si rozuměl.", bránila se.
  "Jo to přede mnou - vlastně přede všemi se chová jako svatoušek, ale doma je … je přesně takovej jakej je."
  "Odejdeš už konečně od něho? Dyť Tě jednou zabije.", naléhala.
  "Mami, kolikrát jsme to probíraly? Já odejít prostě nemůžu. Bez Petra se nikam nehnu."

  "Tak odejdi i s ním."

  "Jo a vzápětí mám v patách ten jeho gang. Kdo ví, jak by to pak dopadlo, třeba by mě fakt zabili. On se Petra nikdy nevzdá. Má ho rád."

"Víš co, mami, já už raději půjdu domů," rozkrojila to pusté ticho.
"Musím vařit oběd." Sice ji babiččina přítomnost udělala dobře, ale nechtěla už ji déle trápit problémem, který si celou dobu utvářela.
"Kdy se zase zastavíš?"
"Brzy."

"Ahoj."