|
Rány, kde měla křídla byly ještě čerstvé. Nevadilo ji však, když se jich dotýkal, hladil je jako už tolikrát a přece dnes poprvé. Jen on. To jen jeho znala a on znal jen ji. Milovali se tenkrát jako děti, milují se dnes jako dospělí. Nic už není hrané, nic není zakázané. Všechno, co mají jsou oni dva navzájem. Milují se, proto, že milováním a sebou žijí. Ochutnávají se, poznávají, odhalují, překvapují!?
Líbal rány od jiných, bezcitných! Rány po křídlech, rány andělů, co svítí do dáli i přes bílý háv i přes černé roucho. Hladil je, líbal, odplavoval z nich popel slzami něžnosti. Vše, co cítil dal do jediného dotyku. Vše, co chtěl, bylo zbavit ji bolesti.
Zastavil se čas! Pro tento okamžik nebylo “bití” nebylo strachu. Jen lákavost, vzrušení a láska ji pohlcovaly. Milovala bránu za kterou je teplé štěstí, dávala ji možnost zastavit se a naslouchat sobě samé. To, co cítila, to byla ona. Stálá touha a nutkavost nedat na rady druhých. Nedočkavost procházení cesty blaha, milování s myšlenkami toho druhého i sebe. Jen to! Jen milování. Jen ten pocit tisíce mravenečků po celém těle i duši! Ach, ty polibky na šíji a bosých nohou, co krvácí! Miluji Tě!
Laskajíc ji, cítil letmý tanec chladu kolem ucha, to jak si s ním hrála meluzína svědomí. Ne, byl čistý. Miloval jen jedenkrát, poprvé. Co měl, dal. Co cítil, uchoval v dlaních panny s prosícíma očima a svých. Svědomí odsvištělo, co zbylo, bylo zapomenuto. Ne, není tak krutá, aby k nám kráčela po špičkách i ve chvílích lásky (!), žárlivost! Vlasy rozprostřené na polštáři vášně, ty háďátka zdobící oddaný obličej – svíjí se teď celé mokré v křečích lásky. Za chvíli snad budu moci poznat nekonečno. Budu snad moci prohlédnout mezi neviditelné stěny bez rozměru.
Opět se jí zmocňuje ta stupňující se, neuspokojitelná bouře vzrušení. Není nic kolem. Nic jiného, jen touha! Rozechvěle, jakoby měla trému přijímá poklony slečny Slasti, která ji s neuvěřitelnou rychlostí oblékne ve svůj hebký šat. Napětí s rozkoší si předaly štafetový kolík! Sedmý div světa! Krátké, přetrhané nitky ještě velkolepějšího ohňostroje uvnitř! Pocit vítězství, uspokojení, lásky! Je to něco, co znají jen jeden s druhým, něco, co k nim patří, co je spojuje, nebo spíše, co je učinilo nerozlučnými. Pokládá svou těžkou hlavu na její pomalu se hojící rány. A společně pak jako koťátka, spí spolu stočeni v klubíčku…
|
