Vyjdete z baráku a strčí do vás, nezdvořák jeden. A ani se neomluví. Koho mám na mysli? Vítr. Fouká, studí, vráží do vás, narušuje rovnováhu a nikdo ho neokřikne a nenapomene. Chybí mu vychování.
Je jak neposedné děcko. Rád si hraje. Mnohokrát se vám jistě stalo, že sedíte na lavičce, odpočíváte a čtete noviny. Po větru ani vidu ani slechu, a tak odložíte jednu část novin na lavičku vedle sebe. Chyba. Na to právě vítr čekal. Rozfoukne vám noviny po širém okolí a vy se můžete přerazit při jejich chytání.
Navíc se vítr kamarádí s deštěm, dalším malým uličníkem. Přes okno domova vidíte, že prší. Vezmete si proto deštník a vyrazíte ven. Tam spokojeně kráčíte skryti pod deštníkem a v nejméně očekávané chvíli do vás vrazí. Vytrhne vám paraple z ruky nebo ho obrátí vzhůru nohama. Ani jedno vás nepotěší.
Jedna politická strana u nás se kdysi pyšnila sloganem: Poručíme větru, dešti. Napravení dvou nejapných dítek se jim zdálo jednoduché. Avšak brzy se zjistilo, že tak jednoduché to nebude. Jejich boj s větrem, deštěm skončil fiaskem. A lidem bylo jasné, že ti, kteří nezvládnou vychovat dvě děti, nemohou vést celý stát.
Vítr nad oceány a moři je nevyrovnaný. Jako by ho přítomnost modré hladiny poněkud omámila. V jednu chvíli je obrovský lenoch, v druhou řádí jako zběsněný. Pro člověka s plachetní lodí není ani jeden extrém výhrou, ba spíš tragédií.
Vítr má i své cholerické dny. V tu chvíli se promění v uragán popřípadě hurikán a jde se podívat lidem až do domácnosti. Aby zjistil, jak se lidé mají, nebere si servítky, nevchází slušně dveřmi, ale přímo střechou, kterou si poté bere s sebou na památku.
Dalo by se říct, že nejneoblíbenější je vítr u skokanů na lyžích. Stačí jen malý poryv a skokan se jde klouzat. A to doslova. Když dopadne závodník vlivem větru špatně, zbytek cesty po doskočišti doklouže po zadku.
Za vítr se dá schovat i mnoho nekalého. Vždyť i v pohádce o perníkové chaloupce měl jednu z nezanedbatelných rolí vítr. Když šli děti loupat perník, sváděli pak vinu na něj: „To je jen větříček.“ Mnoho lidí se také vítr naučilo využívat nepřímo. Nikdy se o jeho působení a prospěšnost nezajímali, jen na něj házeli své problémy, které nebyli schopni vyřešit. Na nějakou zapeklitou otázku, na kterou jim nestačil jejich jazyk odpovídali: „To je ve větru.“
|