Jako by vzduch měl celé stromy ledvin
                              a propíjel nás přes kabáty,
mrholí…

Zase u Sv. Martina
vylupujem kaštany –

                          jsou hladké jak my:
to když se – nazí – dvěma prsty stisknem,
a odskočíme zpět…

Ten poslední kaštan upustíme cestou,
                                    a bude kdesi za námi:
hrudka uhnětená z metafor země,

                 nesmyslný tvar, ty a já – –

semeno opálu zaříkané Zapomeň!

budou ještě námi –

dvě holá jádra zavinutá v okamžiku?

až se vrátíme
a na tomtéž místě vytryskne strom,
                               kaštany odkapou 

a omyjí naše dnešní stopy.

– – rozvinem je čerstvými.