Pak když nastal podzim zas
ten podzim rozechvělý,
v ten podzim plný chladných krás
tu všichni ptáci odletěli.

Jak oheň zhaslý bez teplého dechu,
jak nevyřčené přání,
jak v němém utrpení beze vzdechu
zůstal park v tichém rozjímání.

Však stále v mechu zeleném
a v listí purpurovém
zůstal v tom místě raněném
duch co dřímá v květu novém.

Však stále v mechu zelenavém
a v listí uschlém barvy krve
dřímá duch ten, co v pažitu tmavém,
ten samý, co v rozkvetlém parku dřímal prve.

A když pak vůně kořeněná
nasytí zemi i vzduch
když vyřknou se i přání nevyřčená
pak z parku se pomalu ztrácí ten duch.

Pak když jak mlhavé jezero do záhrobí
se nad parkem zjeví tvář nebes jiná
tehdy když zemi již jinovatka zdobí
tehdy zmizí duch léta a přichází zima.