Nevím, co se to vylouplo
ze zaoceánských parníků.
Čichám tajně k jeho tělu.
Skoro nemluvím!
Když nasadím tu nejstrašnější masku,
nebojí se, podle všeho.
(Zkusila jsem to.)
Vedle té pevnosti můžu být
bezstarostná - o něj.
Hltám ty pocity z mořské tříště.
Voní solí.
A nehraje si na zemědělce,
když je námořník.
A je mi líto těch bázlivých
mužů v převlecích,
o kterých ani nevěděli,
trochu ženských,
kteří uvěřili mým odchodům
a báli se mých ostrovů Sirén.
(Sirény zněly nahlas, pravda.)
Jakoby spadlo všechno listí
a odkryly se pevné kontury větví.
Přesný obraz stromu,
kterým prodýchávám.
Teprve se vykládá.
Velké zabalené krabice, balíky
(podle obrysů možná foťáky,
možná malířský stojan).
Vystupují lidé z horní paluby
(procesí postav jako z Gorlice)
- někteří v převleku
ale neherců je převaha
- poznají se podle nepotlačované
nejistoty v záblescích času.
Sloni, opice, velbloudi,
žádní pštrosi!, levharti
a gepardi, pár medvědů ...
Zatím se vykládá ... |