- „Jak jsi se sem dostal?“ To byla, jak se později ukázalo, obvyklá otázka na tomhle místě. - „To mi nebudete věřit“ usmál jsem se a zároveň si uvědomoval, že nemám důvod k úsměvu. Stál jsem na konci dlouhé fronty, byl jsem podivně uvolněný a klidný. “Vyrazil jsem na kolo, ...“ - „Srazilo vás auto?“ zeptal se zbrkle chlapík vznášející se přede mnou. - „Ne, počkejte, to si poslechněte“ odpověděl jsem mu a pokračoval. „Vyrazil jsem na kolo, moc nejezdím, a vlastně nevím co mě to popadlo. Jedu, celkem pomalu, po vesnici a vidím před sebou slepice. Slepice stojí u krajnice, bylo jich asi šest, a tlučou zobáky o zem. Vím, jaký to jsou tupý stvoření, tak jsem kolem nich chtěl jet velkým obloukem. Jedu, pozoruji jestli se nehnou. Najednou z druhý strany, ze křoví, vyrazí další. Mrcha! Strhnul jsem řidítka. Byl tam docela malý svážek. Za svážkem ohrada s drátem nabitým elektrikou. No a o ten drát jsem se zarazil řidítky. Svážek mi dodal rychlost. Drát mi dal ránu a já přeletěl. Dopadl jsem hlavou na něco tvrdého v trávě. Sakra!“ - „No to je pech, já jel jen moc rychle v autě...“ - „Jak dlouho tu vlastně stojíte?“ skočil jsem mu do řeči. - „No moc dlouho ne. Myslím že se tam dostaneme hodně brzo. Dneska tu prý je mimořádně rušno. Asi ty vedra, nebo co?“
Netrvalo to ani věčnost a stáli jsem u brány. Vylezl chlapík a povídá „dalších devět“. Nevím proč devět, ale prošli jsme branou a tam dostali úvodní školení. „Vítejte. Já jsem Petr. Než si vás tady roztřídíme, máte právo na jednu otázku. Postupně vás pustím do modrých dveří, a vy se můžete zeptat na jednu věc, která vás nejvíc zajímá. Až dostanete odpověď půjdete do červených dveří, tam se uvidí co s vámi provedeme. Otázka nemá vliv na to co s vámi bude. To jen pro upřesnění. Chápete?“ Přikývli jsme, jako jeden muž. „Teď máte pár minut na rozmyšlenou. On má pauzu, ta předchozí skupinka byla poměrně dotěrná. To aby měl jeden boží trpělivost.“ řekl Petr těsně než zmizel v bílých dveřích.
Nikdo z nás nevydal hlásku. Myslím, že jsem všichni cítili šanci dozvědět se tu nejpodstatnější věc na světě. Jak mám zjistit jednou otázkou, příčinu vzniku života, proč jsme na světě, jaký to má celé význam? Má to vůbec nějaký význam? Hlava se mi mohla rozskočit od přemýšlení. Možná by bylo dobré zeptat se jen, kam směřujeme? Ale co když odpoví jen: dopředu. Sakra jak mám otázkou donutit někoho, kdo ví všechno na světě, aby se rozpovídal. Určitě má na takové otázky přichystané stručné odpovědi. Taky by mě zajímalo, co by bylo, kdybych nejel na kolo. Byla mi ta moje vždycky věrná? Byl....
Nad modrými dveřmi se rozsvítil červený nápis „vstupte prosím“.
- „Dobrý den“ vypadlo ze mě. Usmál se a po chvilce rozvážně odpověděl „Myslíš, že je dobrý? Pro tebe? Nebo pro mě?“. Nebyl jsem schopen slova. - „Tak se ptej človíčku, ptej se nemáme moc času.“ - „No víte ...“ snažil jsem se. - „Já vím, je to tak těžké, ale nic jiného ti nezbývá. Tak se ptej!“ - „Jste šťastný?“ ujelo mi nahlas. Vlastně vůbec nevím proč jsem to řekl. Opět se usmál, bylo to příjemné. „Vlastně...“ zaváhal. „Jsem, děkuji za optání.“ - „Tak na shledanou“ měl jsem se k odchodu. - „Já ti to teda řeknu...“ Řekl mi proč a jak moc je šťastný. Pověděl mi všechno. Prozradil mi důvod našeho bytí na zemi, cíl našeho směřování, podstatu našich tužeb a jejich důvod. Pověděl mi jaký jsem byl, že mě moje princezna milovala, že bych v žádném případě nedožil večera. A ještě spoustu mi toho řekl. Nakonec povídal „ne že někomu vyzvoníš, co jsem ti ..., to by už totiž nebyla žádná sranda.“
Nezdržel jsem se ani věčnost a už jsem mířil k červeným dveřím. |