Taky máš někdy ten pocit, že čas se zastavil na mrtvém bodě tvého předloktí a klouže a klouže a klouže.
Víš, když všechno kolem se dívá jinýma očima,
Mnohdy zapomínám mlčet, to když ostatní přestávají naslouchat.
Smutné.
Taky máš někdy pocit, že křičíš, prosíš, KŘIČÍŠ!
zavřenými ústy.
Taky máš pocit, někdy, že mravenci si nezaslouží pozornost našich nohou, rukou, těl.
Vždyť chápej, jsme lidi.
Rozumíš?
Cítím, že se začínám stydět, za nás, a ptám se, proč označujeme dobré, přírodní jako humánní..lidské.
|