Tahle jedna

hlavní avenue

to je tak pro úsměv.

Paní radová s paní lékárníkovou

tady pořád zdraví se

na korze, a jedna

hrdě šedivá paní doktorka

denně obchází zakoutí

kde už  oddaně čeká

pět, šest, sedm koček na to

až vytáhne misky s masem.

Zatoužila jsem nepokrytě

po tom mít jako ona

smysl života. No a  včera

když jsem pejska venčila, zjistila jsem

že z úradku božího na svět přišla

nová disharmonická armáda

překrásných koťat. Zase budu

plakat, až to černé

najdu přejeté. A nejsem

matka Tereza

bezdomovců

a koťat. Mé srdce není

dosti veliké. A opěrky křesel

jsou rozkousané a koberce

a gauče jsou cítit beztak

močí koček, dětí a štěňat.

A před kostelem Jana Nepomuka

ležel dnes mrtvý holub. Hlavičku

spořádaně ke straně

jako by odpočíval. V kostele je

výborná akustika. Těch koncertů

které jsem odstála mezi

křehkými babkami

zatímco na židlích seděli

statní VIP radní. Ale jeden

koncert, ten byl obzvlášť

vyvedený, pištci

odněkud z Třeboně

pištěli, jakoby se rozhodli

v tom kostele odsvěceném

naposled uctít Boha. A pak

do rána na zahradě knihovny

se pělo jako o život. Ruku jsem měla

skoro vykloubenou, jak jsem do oken

kostela šroubovala záblesky světla.

Ráno bylo v průjezdě nablito. Té ostudy.

Jsem zvíře velkoměstské

co s čumákem vstyčeným

k ocelovým konstrukcím

vrní, jako by je někdo

drbal mezi tlapkama. Takový

krajinkový rozmazlenec

by se ze mě zbláznil.

Poblinkal by mé velkoměstské

fížíčko. Mé klotové rukávy.

Holubí pírka ve vlasech.

Močí páchnoucí pelíšky

koček, psů a dětí. Počural by

lampy, které mi svítí do nocí.

A tak, miluji tramvajové

zastávky, miluji neóny

miluji lampy, narůstám

stovkami malých

divných tepen

města. Pak teprve

začínám dýchat.

Odněkud někam

řečištěm města

prolínám.

A zatím ve spárách

mé duše

jsou cihly a malta

gotických podloubí

Kutné Hory. Když tak

někdy večer vracím se

z hospody. A hlavu zakláním

k nebi, jako slepička, než napije se

krásy.