Lesklej Měsíc couvá od úplňku. Olomouc klokotá a klopotá životem a to jak na povrchu, tak v nitru. Večírky se kupí na pařby a koncerty na koncerty. Lidi hnaný podzimníma splínama se ženou od jednoho k druhýmu jak spadaný listí hnaný větrem.

     Automat na rohu spolykal všechny mý blejskavý pětikačky a já se zasek v mezičase, v tý černý díře pod zlatym měsícem. Jak zmoklá slepice. Jak zapomenutej, opršelej reklamní poutač na poslední cirkusový představení minulý sezóny. Něco se musí stát. Dráhy nebeskejch těles se musejí protnout a průhledný bytosti z kosmu snad znovu roztočí zaseknutý soukolí nabeskýho orloje.

     Napij se režný podzimní mátoho. Napij se režný v zakouřenym útulnu rozsvícený hospody. Napij se vody z řeky, vylámej si zubiska na betonovejch schodech činžáku. Mlať hlavou do zdi. Schovej se do pelechu jako zvíře, skuč s hlavou pod poštářem a čekej, až se s třeskem a řinčením zřítí rychle letící oblaka. 

     Nic se nestalo. Čas se roztikal na věžích dómu i na všech hodinkách. Najednou není sil. Sil dojít na pokoj, praštit sebou do postele, zasmát se anekdotě.

     Po chodbě jdou holky ze sprch: "Podívej Božko, tady leží zase nějakej ztroskotanec."