Alejí šustila
                             loňská léta
přelívali jsme z ocánů mravenečků poslední proslchlé ostrovy...pro trávu bylo pozdě
                             kaluže odrážely svit naoranžovělého západu
                           malovala jsem jí na záda
                           naše utajený  abecedy nikdo nevyluštil
nafouklý bálonek  držela jen nitka nás dvou, tlumil světlo a hrál si na duhu...rozevřela jsem prsty a odlétl možná, snad, ho některý z mraků  přiletí vrátit
                          někdy mám chuť praštit do svý kytary a vrátit se k ní
                     v očích tázavý pousmání
                 následný  kázání s obloukovými malovanými pažemi...
už ani neznám její jméno