Možná se sama sobě zdám.

Když tak zívám za rána

a po nocích provětrávám

podolky. Za město utíkám

do zahrad, do novodobých

pralesů, pravěků, a ty mor ho

mor ho, siahol si

na dušu moju, směji se

smíchem moře

které mě přelilo.

Možná se sobě zdáš. Když

za rána leštíš si hřebínky

opatky, ostruhy, jsem chabá

jezdkyně, oslík mě přečasto

na zem shodí, ten sen mám

že za čas dorazíme

k odbočce na vrchol

hory.

Možná se sobě zdáme.

A proplouvá tím mořem

našich snů

kůň, žena, muž

dítě, pes, hříbě. Nálepky

bez jména, zájmena

bez citů. Zvláštně

jsou karty rozdány

já na oslovi, ty na koni.

O hříbatech a mužích

se zpívají

tak přesmutné

písničky.