|
|
Michal Bärlach
Ráno, ráno…
Dnes ráno jsem se probudil mladší než jindy. První, co jsem uviděl po sledu veselých snů, bylo okno. Vzpomněl jsem si na pana Ladu, na moje dětství v obležení kocoura Mikeše a postav ze Švejka… Z vrchu od rámu pomalu stékaly dvě kapky, oživlé pozůstatky prvního nočního mrazíku. Pluly k parapetu v rytmu Ravelova Bolera, co chvíli se prolnuly v malou řeku a zase rozdělily do potůčků, klidné, krásné, plné nadějí nového dne…
Kdyby tak věděly, že každý centimetr skla jim ubírá kus těla i sílu, že až doplují k parapetu, chvilku postojí, ještě kratší chvilku se proletí a pak se nevratně roztříští o betonový chodník pod okny…
A já?
|
|
|
