|
| |
 |
|  |
Večer se přiblížil. Televizní noviny skončily a rodina se usadila v obýváku u televize. Lucii sice komedie ze začátku bavila, ale již po chvíli ji začaly padat oči. Rozhodla se, že film obětuje a vydala se do svého pokoje.
„Dobrou noc!“ ve spolek…
Ozvalo se ještě ve dveřích, ovšem rodiče, zřejmě zabráni do děje filmu, ji asi přeslechli.
V pokojíku zhasnula i stolní lampička a její pohled zamířil skrze okno na jasnou noční oblohu. „Kdybych tak jednou mohla létat tam nahoře…“
Myšlenka jak stvořená, před úplným uvolněním těla, před nocí v teplé postýlce a spánkem, který určitě nabídne nějaký ten příjemný sen.
Převrací se na bok a rychle usíná.
Jen nepatrný okamžik a už vidím jak se kolem mne hemží různé vzpomínky, myšlenky, kterým jsem se věnovala během dne a všechno se to krásně proplétá do sebe. Směji se na chlapce a ten mi stejným způsobem oplácí. A nyní se do toho zamíchala vzpomínka na pohádku, kterou mi maminka kdysi dávno, když jsem byla ještě malá, četla večer před spaním. „Jak se jen jmenovala?“ „Nevzpomínám si, ale to nevadí.“ Chlapec mi nabízí ruku a já mu podávám svou. Jdeme vedle sebe krajinou, povídáme si a já mu ukazuji místa, kde jsem šťastná. Tiše mne poslouchá a já vidím v jeho očích opravdový zájem.
Zůstala nevyřknuta otázka, ale já vím, že se cítí v mé přítomnosti stejně dobře, jako já v jeho. Jdeme dál. Prošli jsme pod stromy a najednou jsme ve městě. Ulice lemována starými domy a na jednom z nich štít se zlatými písmeny. „Starožitnictví“
Nějak nám to nedalo a tak jsme se rozhodli vstoupit dovnitř. Po obou stranách místnosti jsou regály, plné různého zboží, ke kterému by se spíše hodilo přirovnání jako „veteš“ a ne jako „starožitnost“.
Procházíme obchodem z jedné strany na druhou a prohlížíme si všechno, co je zde vystaveno. Najednou si všímám starého koberce, který je opřen o skříň. Vrstva prachu je jasným důkazem, že tam leží již hodně dlouho. Chtěla bych se na něj podívat, ale nikde není prodavač.
Když to nejméně čekáme, objeví se přímo za námi.
„Nějaké přání?“ slyšíme tichý hlas starého muže. Ještě jsme nestačili říci ani slovo a již vytahuje koberec na světlo boží.
„Tento koberec je opravdu starý, sem tam je v něm nějaká ta díra, ale to neubírá na jeho kouzlu.“ slyšíme komentář od prodávajícího.
Chlapec se jej ptá, o jakém to kouzlu mluví, ale já to vím.
„To je přece koberec z mé pohádky“ vystřelilo ze mne. Nenapadlo mě, že neví o čem nyní mluvím, ale to bylo v podstatě jedno. Stejně na mne koukali jak na solný sloup a tak jsem vysvětlení spolkla.
Slovo dalo slovo a koberec byl náš.
Město zmizelo stejně rychle, jak se objevilo. Opět jsme se drželi za ruce a šli sluncem zalitým parkem. Opustili jsme pěšinku a vydali se do středu paloučku. Tam jsme koberec rozložili a částečně jej zbavili prachu.
Poté jsem si sedla do jeho středu a opět si vzpomněla na pohádku. „Jak to jen bylo?“ Kouzelná formule nefungovala a tak jsem to zkusila jinak. Jen jsem si přála, aby se kobereček vznesl a já letěla výše a výše.
„Co to?“ Ono to jde!
Palouk mizí hluboko pode mnou. Chlapec na mne něco volá, ale jeho slova se ztrácí v prostoru mezi námi. Ten je větší a větší. Už nevidím chlapce, nevidím palouk, a ze Země se stává jen velký světelný bod.
Před tím jsem si přála létat tam nahoře mezi hvězdy a teď se mi to splnilo. Ovšem něco mi tady chybí. „Co to ale je?“ „Už vím.“ Je zde nepříjemné ticho a na to člověk není připraven.
Ten, kdo se na mne příjemně usmíval, zůstal dole na palouku a já se nyní cítím sama. Je pravda, že mám možnost sledovat spoustu zajímavého, ale stejně mi tady chybí ten pohled a smích.
„Upss…“
„Co jsem to provedla?“ Asi jsem se příliš dlouho zamýšlela nad samotou, která mne tady doprovází a ten kobereček to poznal. Než jsem stihnula říct byť jediné slovo, změnil směr letu a začali jsme se vracet domů.
Když už se Země začala zvětšovat, uviděla jsem padat hvězdu. Přála jsem si, aby na mne dole čekal ten, co očima řekl více než ústy.
Zafoukal vítr a já zlehka přistávám na palouku. Chlapec mi pomáhá vstát.
Políbila jsem ho. Jen tak, bezděčně… snad proto, že jsem byla ráda, že na mne někdo čeká a že už nemusím být sama.
„Cililink, cililink…“ budík na stolku dává o sobě znát.
„Lucie, vstávej nebo zaspíš a nezapomeň.“
MARTENS de Adaleans 8/2000
|
|
|
