Když mi rodičové ve dvanácti řekli, že bych se měl věnovat nějakému „pohybovému cvičení“ (jak nazývali sport), myslel jsem, že se zbláznili. Jak bych já mohl běhat za merunou nebo skákat do písku.
Rodičové však nehodlali ustoupit. K narozeninám jsem nedostal knihy, ale balón. Chápete, jak takový okamžik poznamená dítě, které sotva udrží přezůvky, když si je uklízí do šuplete ve škole.
Otec se mnou hned druhý den vyrazil ven a radil, jakým místem na botě balón nakopnout, aby letěl správným směrem. Když skončil svůj rozšafný monolog, jal se mi ukázat, jak se přenáší teorie do praxe.
Balón se po jeho odkopu pohodlně usadil u Horáčků v obýváku, když předtím políbil a pobořil jejich dvojité okno s vzorky kubismu.
Když jsme utíkali, otec mě chlácholil:
„Neboj synu, ty budeš lepší.“
Chtěl jsem otci říct, že bychom se na to měli vykašlat, ale jelikož jsem po úvodních dvaceti metrech běhu ztratil dech, jen jsem sípal.
*
Další lekce se odehrála na našem dvorku za hustého deště. Otec mě nemilosrdně vytáhl ven, protože „ti nejlepší hrají za jakýchkoli meteorologických podmínek“, jak říkal. Pochybuji ale, že ti nejlepší chápou slovo meteorologických.
Po několika přihrávkách, které jsme si adresovali, však odešly do věčného zapomnění záhony s rajčaty i maminčiny karafiáty.
Záhy otec přišel na to, kde se nalézá chyba.
„Pohleď, synu, na své nohy!“ zvolal bodře.
Inu, co jsem měl dělat. Pohlédl jsem, ale ničemu nerozuměl.
„Chce to pořádnou obuv,“ vyštěkl záhy můj osobní kouč.
A tak jsem dostal svoje první kopačky. A taky poslední.
*
Jako úplný nováček jsem byl zařazen mezi fotbalovou „lůzu“ FC Končíře, jak naší skupinu trefně nazýval hlavní kouč Jaromír Hošek. Nikdo mu však neřekl jinak než Hydrant. A to z toho důvodu, že každý trénink pil, tento obrovský sedlák, z hydrantu poblíž hřiště. Na tom by nebylo nic divného, až na to, že do nádrže, z které proudila voda do hydrantu, se chcalo. I já jsem si do ní občas ulevoval. A po každém tréninku, při kterém nás Hydrant buzeroval, jsem poté s plným močákem upaloval rovnou k nádrži, a vše mu vrátil i s úroky.
Má první a zároveň poslední sezóna byla nevydařená. Alespoň z pohledu otce. Já si nestěžoval. Na lavičce bylo plno místa a nikdo mě neotravoval.
Jednoho dne to však muselo přijít. Zranili se nám hned tři hráči najednou a Hydrant zděšeně hleděl na prázdnou střídačku. Zařval na mě:
„Jdeš tam!“
Ono se vám řekne, jdeš tam, ale to není jako jít nakoupit do samoobsluhy, kde vás všichni znají a baví se s vámi. Není to ani jako jít do školy, kde se sice zkouší, ale hlavy netrhají. Není to ani jako jít za strejdou Mílou, který neustále smrdí a pije Chodovar. No co bych to zakecával, stejně bych vám to musel říct.
Posral jsem se. Kalhoty mi ztěžkly o dobré dvě kila, a já věděl, že je definitivní konec. Hydrant na mě koukal, jako by se posral sám a nebyl schopný slova.
Utíkal jsem bezhlavě domů. Po cestě mě ale přepadla strašná zlost. Na otce i na Hydrant. Dva hlavní strůjce zhroucení mé nadějně se rozvíjející osobnosti.
Obsah kalhot jsem vyprázdnil do nádrže s vodou, ale jak se pomstít otci, nad tím jsem si dlouho lámal hlavu. Musel jsem počkat až do Vánoc.
*
Když otec rozbalil krabici a vykoukly na něj fungl nové kopačky, s nechápavou grimasou ve tváři si přeměřil jak mě, tak i svou ženu. Jediný, kdo však něco věděl, jsem byl já. Kopačky jsem dostal od kamaráda Ďůry, kterému jsem ve škole pomohl od propadnutí.
„No… to bude asi pro tebe.., od maminky,“ koktal zmateně otec a podával mi kopačky.
„Ne, ne. To je pro tebe. Myslím, že bys měl začít,“ řekl jsem klidně a poté odcitoval několik otcových frází, kterými mi vysvětloval, proč se vyplatí fotbal hrát.
Otec se bránil, ale když do našeho rozhovoru pod svíčkami zasáhla matka, bylo rozhodnuto.
„Já myslím, že bys to měl zkusit. Pořád tady kluka do něčeho tlačíš, tak nám taky něco ukaž. Jsi konec konců inženýr, tak pro tebe nějaký balón nebude problém.“
Nebudu vám sáhodlouze popisovat otcovu strmou kariéru, ale jak se to říká:
„Jaký otec, takový syn.“
Nebo spíš: „Jaký syn, takový otec…?“
|