KLÁDA

L. Minaříková (1999)

  Proč jen je ta kláda tak strašně úzká a kluzká? Před chvilkou jsem odmítla Jeho pomoc, přece to lehce zvládnu přejít sama. Jsem samostatná, soběstačná, nezávislá, co je za problém zdolat pár metrů po tý pitomý kládě? Vydělávám si, už jsem se dokázala postavit na vlastní nohy, i když zrovna ty mě teď moc neposlouchají …

  Opatrně našlapuju bosýma nohama. Boty už mám dávno promočené a tak jsem je svázala tkaničkami k sobě a hodila si je přes rameno. Už jen několik metrů a budu na druhé straně, ten pocit, že mě žádná tenoučká kládička nezdolá … To bude nádhera! A on na mě bude pyšný, kdepak, moje holka dokáže všechno, já vám to říkal, kamarádi.

  Tak jsem se zabrala do snění, že stačil jeden neopatrný pohyb … A šup, už se válím v blátě, které zřejmě dřív bývalo potokem. Špinavá a naštvaná, že bych brečela. Naštěstí se mi nic nestalo, spadla jsem do měkkého. Jen se mi všichni smějí. On se jen usmívá, sundává si košili a brodí se bahnem za mnou. Podává mi ruku, ten pevný, teplý ostrůvek, který mi dává sílu se zvednout a jít dál. Nic neříká, nic mi nevyčítá, jen mě přitiskne k sobě a já ho obejmu, tak, že je najednou ještě špivavější než já. A zjevně je mu to fuk. Tak tomuhle se asi říká láska.