Vznášení se mezi rozevlátými odrazy

světel vonících letní vláhou

listy kaštanů nastavují dlaně kapkám

řeka, neustálý močál v kamení

a vzdechy večerních chodců

milenců a bezdomovců

již se utopili v lahvích od rumu

Vkrádáš se branou pozdních hodin

srdce hned dokořán, hned na tisíc západů

netušíš, za číms vyplul mezi kandelábry

orosené smolným nebem

z něhož trny žárovek odehnaly hvězdy

i měsíc zakryl svou mrtvolnou tvář

má dost příčin a důsledků

a věčného proč filozofů

kteří smáčíce brady v půllitrech

chroptí slávu melancholie

recitují uslzené věty básníků

jejichž noční můra se změnila

v běláska s křídly smrtihlava

Povadlá tráva opřená o pískoviště

bez písku, ale se střepy štěstí či snad

prokletí

a s kusem plastu, v němž ještě zbylo

několik kapiček zapomnění pro trosku

vrak, jenž ztroskotal na slavném útesu

v rozbouřených leskle tmavých vlnách 

dneška

oslepen mozaikou oken v mříži panelů

který kdysi byly pobledlé optimizmem

stejně jako stále se měnící mozaika životů

prosnídaných za nimi

za nimi provzdechaných pohlavní rozkoší

prosmrkaných v rýmách a pláčích

které se snáší jako chladná mlha

ale nezměkčují obrysy

neboť ostrost marných hodin

na ně bývá tygřím soustem

Deštěm se šíří ubíjející vůně

přerostlých koprů kolem vil

rozsypaných v tajuplných zahradách

za jejichž tújemi se odehrávají obřady

ne tak strašné jako zimnice svědomí

ale nepochopitelné pro ty

kdož své čekání na smrt, jež nazývají žitím

rovnají ve skříních do pyramid

a sestříhávají do zelených čtverců

Zde se neobjevují hrdinové

natož aby se proměňovali v tuberkulózní

obláčky

jenom jejich panošové zjeví se ve vikýři

a potom prchnou podél výpadovek

na nichž kvílí kola ve víru rulety

kde příkopy tečou k obzoru

a tam chrlí duhu olejů na oblohu

Zavíráš dveře, kterými ses vplížil

jen abys hledal to, oč nestojíš

na okně nalepená grimasa noci

mrkne na tebe náměsíčným okem

a pokoj se plní

slzným plynem

snů