Noc hučela ve větvích starých stromů
bezhvězdné nebe nad oparem luceren
přes koberec listů vracel jsem se domů
krokem co tichým o zem úderem
dech ses půllitrovou chutí srážel
mísil se se vzdáleným bitím zvonů
Ve vzduchu tála sladká vůně času
stín se světlem si po zdech hrál
nebylo v trávě slyšet hlasů
jimž by chodník mokrý naslouchal
ozvěn jen střešních oken v tmách
střežila před loupeží noční krásu
Za kamenným mostem zašlých věků
v moři temna za tůní světla
jak věčný herec monotónních štěků
jejž vlna zapomnění dávno smetla
mlčením zahalen co socha čekal
trpělivě, výhružně po způsobu reků
Stál jsem a u nohou se mi plazil strach
vzduchem jiskry okamžiků vlály
vteřiny beze slov sypaly se jako hrách
ač hodiny na všech věžích stály
kdyby okno v báni oblak zelo
plné hvězd by padlých bylo drah
Pak promluvil a jako hrana zněl ten hlas
jenž pomalu a přísně noc plnil slovy
v melodiích slabik plynul vyčítavý bas
chladné noty pravdy pleta do osnovy
tvoře píseň, jíž jsem nerad naslouchal
a po ní tísnivěji padlo ticho zas
Mlčel jsem a dlouho, přepečlivě volil věty
a bázeň rukou železnou sevřela mi ústa
nakonec jsem polemikou pohnul rety
má slova pohltila ticha propast pustá
v žilách syčela mi duše plná síly
když jsem iluzorní kroužil piruety
On cáry mlžné páry ovinutý naslouchal
pak z přítmí uslyšel jsem provždy naposled
jak se přelud příštích časů přísti jal
vlákna jinotajů splétal v tajuplný sled
jenž dodnes snů mých kraji běží
a pak se ztrácet v záři lampy započal
Jen co zmlknul, již nebylo se koho ptát
na chiméry absinthově trpkých rán
sochy v parku vzdechly, já se začal bát
a opět zvony, nyní blíže, co souzvuk hran
má chůze z krátkých kroků slitá
pryč mě nesla nekonečným městem spát
|