Je odpoledne, všude spousta lidí. Koukám se okolo a tu, náhle, se na mě někdo 
usměje. Podívám se nevěřícně - Ten úsměv patřil mně? Ani chvíli neváhám a svůj 
úsměv také vysílám tomu krásnému neznámému, který mě tak krásně obdařil.
Dal mi úsměv !
Jak málo ho to stálo a jak moc mě to potěšilo ! Proč nedáváme si navzájem 
úsměvy, vždyť nám to nic nebere. Šla jsem dál ulicemi. Pozoruji lidi. Všichni 
zamračeni a jdoucí zamyšleně. Tak, jako kdyby neexistoval svět kolem nich. Jsou 
zahloubáni sami do sebe. Snažím se na někoho z nich usmát. Chci jim udělat radost,
ale oni mě nevidí. Nepozorují, že jim daruji úsměv. Kolik věcí díky své 
nevšímavosti asi přehlížím?

Směji se dál. Pořád nic. A ještě se usměji. Nic. Začínám být smutná, že nikdo nechce můj úsměv. Už se mi nesměje tak lehce. Už se mi nechce smát. Na co bych se měla smát, když můj úsměv stejně nikdo nevezme? 
Na všechny kašlu ! Když vy nechcete, tak já vám nebudu nic dávat ! Trhněte si 
všichni nohou ! Už mě nezajímáte ! Šla jsem dál ! Zamyslela jsem se nad sebou. 
Jen nad sebou. Nad sebou a na nikoho jiného jsem ani nepomyslela. Šla jsem 
zamračeně a zamyšleně. Nevšímala jsem si okolí, zahloubána sama do sebe.
Stala jsem se jednou z davu.....