Když se vypravíte příkrou bahnitou stezkou z Jetřábí přes Smrkovec a seběhnete jí pak kolem prastarého valu, dostanete se brzy na vrcholek uzavřeného lomu zakousnutého do příkré stráně. Dole je ve vysoké trávě ukrytá vozová cesta, která obtáčí Smrkovec, proklouzne s potokem po boku hlubokou roklí a pak přeškrtne táhlé pastviny a pole svažujících se dolů do Krvácelán. Na podzim vypadá ves jako by poraněna strništi krvácela po okrajích a krev se srážela do bohatých hroznů jeřabin. Dřevnatý dech pecí se rozlije po vsi a čeká, než ho smyje studený liják, nebo ho rozfouká lezavý vítr vanoucí z polí rozestlaných k vzdáleným kopcům severně od vsi. A když mrazivým ránem zafuní řeka parou, celá ves nabyde přízračného vzezření. Údolí kolem říčky Březné jakoby někdo naplnil krupičnou kaší, jen hřbety střech ční nad její hladinou. Štěkot toulavých psisek je v takových chvílích podivně krátkozraké. Neklouže po travnatých stráních, neštípe se po lesích o kmeny mohutných smrků a modřínů. Ozvěna se utopí v mlze dřív než se stačí stát ozvěnou. I hlaholivé hlasy oznamující započetí Svatováclavského posvícení jen nerady překračují hranici vytyčenou mlžným oparem. Vozová cesta plná bahnitých kaluží a kamenů klouže travnatým úvozem dolů k řece. Když budete mít štěstí, uvidíte hlouček podivně vyšňořených lidí. Jsou to kočovní cikáni. Táboří nahoře v lomu. Každoročně přijíždějí v době posvícení. Dva tři z nich svírají v podpaží housličky pečlivě zabalené v jemných látkách. Nohy se jim boří do čvachtavé břečky. Vyskočí na travnatý kraj a zpívají hlubokými tklivými hlasy. Začne pršet. Drobně ale vytrvale. Krajina zpopelaví a hladké kmeny buků se zalesknou čerstvou vláhou. Cikáni si ohrnou límce, narazí klobouky do čela a zvesela zanotují. Za chvíli se ztratí mezi domy a po chvíli utichne i jejich zpěv.

K večeru je v cikánském táboře ticho. Muži jsou dole ve vsi a ženy zalezlé ve vozech. Vzduch těžkne vůní tlejícího listí a spadaných pláňat. Keře jsou tiché a klidné. Zmoklá psiska čenichají okolo. Hledají zbytky jídla. Kapky deště pleskavě dopadají na navoskované plátno napadaného listí. Tu a tam vítr zafičí, když se potrhá o zubaté větvičky trnkových keřů. Pak srpek měsíce polije stráně kalným stříbrem a prořídlé listí na stromech se zatetelí poryvem dětského pláče. Psiska se zastaví v nedokončeném kroku a hladově začenichají. Pláč utichne. Náhle a konečně.

Ráno je šedé a studené. Krvácelány spí opilým spánkem. Do střech jako by někdo zabodl dlouhá kopí. Kouř stoupá klidně. Je chudší a tenčí než večer, kdy se malé domácnosti připravovaly k spánku pod nízkými stropy krvácelánských chalup. Roklí mezi Smrkovcem a Jalovým loudavě projíždí podivné procesí. Cikáni táhnou. Starý lom opuštěně odráží hladové kňučení toulavých psisek. Až když poslední z vozů zmizí za ohybem vozové cesty a rachocení vozů vystřídá poklidný klouzavý zvuk hladce kalné vody Líbezného potoka, odváží se psiska a vrhnou se na malý uzlíček zanechaný v lomu na kameni. Vrčí a rvou se o cáry špinavé látky. Ti chytřejší zakusí měkkého masa drobného tělíčka. Jediná tvář celého procesí se otočí zpět vyprahlým pohledem. Špinavá vrásčitá ruka ji zakryje a zkroutí stranou. Jdeme. Rozkřáplý hlas zní panovačně. Matko, za nehty máte krev.

Na podzim vypadají Krvácelány jako by se poranily o strniště a jejich krev se srazila do hroznů jeřabin. Jsou roky, kdy jsou hrozny těžké a bohaté. Pak se mužští v krčmě a ženské na plácku před hokynářstvím dohadují, který ze starších letos nepřežije zimu. To léto, kdy Krvácelány naposledy navštívili cikáni, byla zima mírná.