Než minulost vše k smrti umiluje,

rozleť se, duchu, po archivech,

výklenky prober, nejtemnější sluje,

plátna, nad nimiž zatají dech

sám zrak a kutej v podvědomí;

ať drak rudý v stříbrné trouby duje,

ať zní hlas krve, než se zlomí,

neviděn co zřel nevidomý.



O hraně noci, té jež oslepuje,

promluv, o lačných netopýrech

tlumených slov, jejichž let vyplavuje

do očí sůl; o sdílených snech,

těch, které padly - uschlé stromy,

těch, kterým páteře dál napřimuje

nadějná míza přes pohromy;

neviděn to zřel nevidomý.



Ostnatých chvilek sbor až dostepuje,

na parket všechny v myšlených zdech

vtančí špičky, co jich jen v talentu je,

broušený smích, hroty na ňadrech,

s grácií jak Diovi hromy

metaný verš; bytí, jež nesvazuje,

radost, z níž vystavět lze dómy,

to neviděn zřel nevidomý.



Jak tokem Léthé bez zastávky pluje,

vděk za vše, ač tím neohromí,

neviděn cítí nevidomý.