Jednou jsem viděla letět hejno sněžných labutí přes jezero. Letěly rychle a tiše, právě tak jak to labutě nikdy nedělají. Letěly a z konců perutí jim odpadávaly sněhové vločky lehounké jako peříčka. A na celý kraj přišel první sníh.

Když tu náhle, právě ve chvíli kdy letěly nad jezerem, jedna labuť zakolísala v letu a jakoby zasažena neviditelným šípem na vteřinu ustrnula a počala padat k zemi. A sněhu bylo málo, protože labutí bylo teď pouze šest.

Přála jsem si, aby bylo více sněhu a tak jsem se rozhodla ztracenou labuť najít..

Procházela jsem se po březích jezera, když jsem konečně našla místo, kam ubohý pták dopadl. Labuť tu ale nebyla a tomu, že je to opravdu místo dopadu nasvědčoval jen vyhloubený otisk ve sněhu. Ovšem od tohoto otisku vedly stopy, které se ztrácely v nedohlednu. Napadlo mě, že ji třeba sestřelili jezerní lidé a odnesli ji jako svůj úlovek. Proto jsem se vydala po stopách.

Zanedlouho jsem opravdu dorazila k nízkým chatrčím těchto přírodních lidí. Uprostřed shluku chatrčí bylo něco, co by se dalo nazvat náměstíčkem. Jeho nejvýraznějším prvkem byl malý oltář na němž zrovna ležela – sněžná labuť.

Nejdřív mě to vyděsilo, ale pak jsem si uvědomila, že se ji lidé, stojící kolem, snaží vyléčit. Ale bylo na první pohled zřejmé, že se jim to nedaří. Jezerní lidé, ač obdařeni jen malou inteligencí, to brzy pochopili také a začali se pomalu rozcházet. Když jsem k labuti přistoupila, nebyl už na náměstí nikdo. Pták klapal nešťastně kovovým zobákem a počítačový hlas neustále dokola opakoval: „životnost nulová, životnost nulová“

„Tak proto tě sundali“, zašeptala jsem.

„Proto,“ odpověděl bezpečnostní technik, který se zjevil bůhví odkud „ ale nebojte se brzy bude sněhu zase dost.“

Nazítří  jsem viděla labutě letět znovu. Tentokrát jich bylo sedm a první letěla největší a nejbělejší z nich. Zřejmě nejnovější model.

Ale psst! Nechme si iluzi, že labutě jsou opravdu labutě a to, co padá z oblohy je opravdu sníh.