Báseň roztančená v pavučinách poztrácených slov brodí se podzimním listím roztříštěných zrcadel žluté krve ve stínu básníka z uvadlých růží. Podzim přichází po špičkách v barvách co ztratí se jak svíčka jen knot zůstane zabalen do vosku poezie a báseň se opíjí poslední slunečnicí.
Tepny podzimu se chtějí mazlit s chodidly a křídla soch žízní po modři studánek ukrytých v truhlách kde se život žije od smrti k narození a meče se mění v taktovky prahnoucí po akordu těla.
Slova vyplavená na písčinu rána zachumlány do prvních paprsků postačí jen víčky smeknout a rozčechrané varhánky pírek uhlazují nedorzrálost hroznů na stopkách zakázaných písmen.
|