PODIVNÝ PŘÍPAD MAGISTRA NEDUŽNÉHO

Jmenoval se Honza. Mgr. Jan Nedužný. Pětadvacet let mu bylo. Blond vlasy, postavy atletické, výzoru mladického. Svého jména rozhodně nedostál - hloupý, to teda nebyl a neduživý teprva ne. Byl tak trošku mimo svůj nomen omen. Za studií na výšce si blbokracie užil až až. Dělal kvůli nim spoustu zbytečných věcí. Tuše, ale hlavně z doslechu, nenašel v sobě tu odvahu, aby zahodil další čas pod zlovůlí dalších nesmyslných nařízení. A tak se jako svobodný občan rozhodl. Odmítnul nástup na vojnu. Napsal tam to, co se obvykle píše a bylo. Raději ať jej to stojí o půl roku času navíc. A jelikož mu byl svět jeho souputníků po studiích blízký, rozhodl se tam vrátit. To se mu po dalších peripetiích povedlo. Onen duch a svěží vánek neopotřebovaných myslí mu neustále přinášel pocit naděje a vnitřního klidu, že přecejen se ta země, ve které dosud žil (i přes svou možnost volby - neztratil by se asi nikde na světě, protože byl, jak se říká, člověkem hned několikrát), neřítí do záhuby. Ano, to byl přesně pocit, který mu vnukli kolegové na vyšším školství.

I stalo se, že nastoupil. Pozice, na kterou se dostal, mu přespříliš šancí na srážku s blbokracií neposkytovala, ale tu a tam se s ní přecejenom utkal. Byl to však tvrdohlavec tvrdohlavá a tak se čím dál víc utíkal za svými spřátelenými dušemi. Jak se tak ale blížil začátek školního roku (nastoupil totiž o prázdninách) a s ním i příjezd hlavního náporu studentů, začal si uvědomovat, že množství jeho práce s tím poroste. Byl totiž čističem pozemků kolejí. Cosi mu sice bylo již naznačeno, ale on tomu moc nevěřil. Měl za to, že se bude starat o dobrý vzhled pozemků, co se občasných odpadků týče, ale že jinak bude gros jeho práce ležet v kontrole přebujelé trávy, útočící na chodníky, a zametání listí na podzim či odstraňování sněhu v zimě. Avšak chyba lávky.