Tenebrae factae sunt...(Když nastala temnota...)

Když temnota ovládla mé tělo a duši:

Přestal svítit měsíc,
odpoutal se od nebes
a potopil se do moře, kde začal hnít v hloubi svých kráterů.

Hvězdy ztratily svůj třpyt,
vyplakaly svou krásu
a odešly do neviditelných nebí
která nejsou dostupná živým.

Slunce přestalo odcházet za obzor,
zůstalo viset ve vzduchu
a jeho dosud životodárná záře se stala temnou zhoubou.

Noc odcestovala na okřídlených pavoucích
do zemí neviditelných
a nezanechala po sobě ani hvězdný střevíček,
ani démant ze svého šatu.

Stromy se sami skáceli,
jejich pryskyřice se proměnila v krev,
která pokryla zem po kotníky jejích dnů
a lidé v ní ztratili své duše...

Duše lidí začaly odlétat
do teplých krajin k ohnivému větru
a podzemnímu moři vzpomínek.

Všude zněl křik mučených steskem po duši
a touhou po úkrytu v nočním tichu:
„Ut quid me dereliquisti?“
(Proč jsi mě opustil?)


Strnulý úsměv na tváři
proměňující se v zoufalý smích-pláč...
Sladká slova nezachránila lásku
před sebevražedným probodnutím se zrezavělou dýkou...
Poslední jiskřivé oči v temnotě uviděli bolest
v umírajících srdcích na dlaních utržených ruk...
„In manus tuas commendo spiritum meum...“
(Do tvých rukou ti dávám mou duši...)